?Doba vánoční milá už se k nám zas sklání?? Zpívávalo se to s vroucností. Platí to ještě dnes? Kdosi poznamenal ironicky: ?Boží hod vánoční ? bývalo dříve psáno v kalendáři na den 25. prosince; dnes se to Boží škrtnulo a zůstává jenom hod ? ve smyslu hodování.? Poznámka je vtipná, ale je přesto neúplná. Klade proti sobě dvojí pojetí svátku: náboženské, božské a profánní, lidské. Ve skutečnosti jsou křesťanské Vánoce svátkem božsko-lidským, Boha, který se stal člověkem. To ovšem má velké důsledky pro pojetí Boha i člověka. Oba se tu zjevují v nečekané velikosti.
Nejsou jenom křesťané, kteří věří v Boha. Je to pojem všeobecný pro všechna náboženství i pro filosofii. Všeobecná náboženská pravda se vyjadřuje výrazem, že Bůh bydlí na nebesích, nebo alespoň na nějakých nepřístupných místech. Nemá zájem o to, aby se k nám přibližoval. Náboženští lidé se však hledí utíkat k němu ve svých pozemských nesnázích a po smrti doufají, že v jeho světě najdou věčné bydliště, daleko od země. Filosofie ten protiklad ještě přiostřila. Pro klasické řecké myslitele ? Platóna a Aristotela ? se Bůh světem zabývat nemůže, přestal by být pouhý duch a čistý ideál, ke kterému se snažíme povznést i my. Boha na zem snížili materialističtí stoikové. Udělali z něho zákon přírody. Tím však přestal být Bohem.
Křesťanství je zásadně jiné poselství. Věří v Boha Otce na nebesích, bydlícího v nepřístupném světle. Ale týž nepřístupný Bůh se svobodně rozhodl sestoupit na zemi a stal se mezi lidmi člověkem. Zakladatel ruského marxismu Belinskij k tomu nakonec došel svým osobním zážitkem. Na počátku přestal věřit v Boha. Přijal všeobecný materialistický názor, že myšlenka na Boha odvádí lidi od zájmu pro svět, ve kterém žijí. Náboženství je tedy nejenom neužitečné, ale i škodlivé. Co se však stane, když se celý zájem člověka soustředí na zemi? Nemůže zůstat tak zaslepený, aby neviděl, kolik je na zemi trápení a že tu přes všechny krásné teorie o lepším uspořádání společnosti nakonec zvítězí smrt. Škodlivé je na ni myslet, ale stejně škodlivé je myslet na věčnost u nebeského Boha. Jak tedy vyřešit tento rozpor?
Došel k závěru křesťanského vyznání. Myšlenka na absolutního Boha, jak píše, nemůže potěšit lidi, kteří zde na zemi trpí a umírají. Utíkat se k němu naopak znamená nemilovat svět a pohrdat jeho dlouhými dějinami, plnými rozmanitostí. K záchraně našeho světa bylo zapotřebí, aby do něho Bůh sestoupil, aby se narodil, umřel a vstal z mrtvých. Píše: ?K obnově lidstva bylo zapotřebí, aby chaos smrti a záhuby přijal zprávu slova Syna člověka, slov plných milosti: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a lopotíte se, a já vás občerstvím (Mt 11, 28).? Ale tím vyvstává dvojí problém: Bůh, který sestoupí do světa a stane se člověkem, zůstává ještě pravým Bohem? A současně: člověk, který je Bůh, je skutečný člověk? Filosoficky bychom ten problém nikdy nevyřešili. Ale přijmeme-li víru, ta nám ukáže, že se tu i Bůh i člověk zjeví ve své pravé velikosti.
Přemýšlením dojdeme snadno k tomu, že je Bůh ideál, ke kterému se naše myšlení upírá. Ale pouhým rozumem z toho neodvodíme, že je Bůh láska. Ta se nám zjevila jeho vtělením. V Exerciciích sv. Ignáce se udává způsob, jak po lidsku rozjímat o tom tajemství, které převyšuje naše vnímání. Máme si představit tři božské Osoby, jak na nebi spolu rozmlouvají. Na zemi Ježíš s lidmi mluvil. Ale, jak poznamenává Sergej Bulgakov, nemůže být rozpor mezi tím, co činí Bůh na zemi, a jeho bytostí na nebi. I tam, řečeno lidsky, tři božské Osoby jsou ve vzájemném věčném dialogu. Jaké je téma tohoto rozhovoru? Svatý Ignác jej představuje v tomto smyslu: ?Pozorujme tři božské Osoby na trůnu jejich božského majestátu, jak mají před očima celý povrch země a jeho plochu a vidí všechny lidi v jejich zaslepenosti? Řeknou si tedy: Učiňme spásu lidského pokolení!? Je zajímavé, že podobným způsobem interpretuje světoznámý Rublovův obraz Nejsvětější Trojice i Pavel Evdokimov. Píše: ?Tři Osoby jsou v rozhovoru a předmětem tohoto rozhovoru by mohl být text sv. Jana (3, 16): Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.? Tu se tedy zjevuje Bůh ve své opravdové velikosti, tj. jako láska.
Ale při Vtělení se zjevuje i opravdová velikost člověka. Považujeme za velikány ty, kdo něco velikého vykonali. Může to být ve smyslu fyzickém i morálním: velká stavba, umělecké dílo, skutek pro národ a lidstvo? Není radno porovnávat, co je více nebo méně vyšší. Přesto však je jeden čin, nad který si nedovedeme nic vyššího představit. Obyčejné děvče z Nazaretu, Maria, přisvědčila k hlasu anděla, počala z Ducha svatého a stala se Bohorodičkou, porodila v Betlémě Bohočlověka. Existuje starý hymnus složený sv. Janem z Damašku, který opěvuje Marii slovy: ?Z tebe se raduje všecko stvoření.? Je to ilustrováno i na ikonách. Bývá tam namalována rajská zahrada, nádherný chrám, řada světců a světic. Ve všem tom se zjevuje velikost Božího díla ve světě, v umění, ve svatosti lidí. Ale uprostřed na trůně sedí Bohorodička. Co většího v lidské důstojnosti může být než to? Nic. A přece privilegium Panny Marie není něčím naprosto izolovaným. V omezené míře máme na něm podíl my všichni. Každý dobrý skutek je totiž dílo Boží milosti a člověka současně. Dobrým skutkem tedy vstupuje Bůh do světa a člověk, který jej vykonal, má v jistém stupni funkci Bohorodičky. Zjevuje se tedy v něm pravá lidská velikost.
Mluví se dnes mnoho o lidských právech a stále se konstatuje, jak jsou nedodržovaná. Nedivme se tomu. Tam, kde se ztrácí smysl pro důstojnost Boží, ztrácí se i důstojnost lidská. Křesťanské Vánoce jsou svátek, kdy bychom si měli obojí připomenout a prožít.
odeslat článek
vytisknout článek
