Měl jsem přednášku o modlitbě, při které byli někteří horliví zastánci budhistických metod spojení s Bohem. Dokazovali mně, že jsou tyto metody daleko účinnější než křesťanské.
Diskuse probíhala celkem velmi klidně až do okamžiku, kdy přišla na přednes zásada: ?Mimo církev není spásy.? Odpovídal jsem na dotazy rozlišením, které dnes všeobecně přijímáme. Uznáváme, že jsou tu velké davy lidstva, které Bůh chce všechny spasit, kteří však nejsou členy katolické církve. Mohou se spasit? Odpovídáme, že věříme i v jejich spásu, když konají dobro. Patří tedy do církve neuvědomělou touhou, jsou tedy, jak se také říká, anonymní křesťané.
V tomto okamžiku zasáhl do debaty jeden mladý muž a prohlásil, že tím výrazem nesmíme označovat zbožné budhisty. Oni se v modlitbě obracejí k Bohu jako my, není tedy u nich nic anonymního. Hájil toto mínění s takovou vervou, že mne ani nemínil připustit ke odezvě. Ale nakonec se mi to přeci jen podařilo. Prohlásil jsem víceméně následující: Já jsem katolík a modlím se k Bohu. Zbožný budhista není katolík, ale k Bohu se modlí také. Bůh je jenom jeden. Jaký je tedy rozdíl mezi mojí modlitbou a modlitbou budhisty? Já věřím, že jediná brána, která vede k nebeskému Otci, je Kristus. Proto se my katolíci modlíme ?skrze našeho Pána Ježíše Krista?. A zbožní budhisté? Musejí jít k Bohu stejnou cestou. Ale dělají to ?neuvědomělou touhou?. Tím je neurážíme, ale je to naopak výraz naší úcty k nim. Odpovídá to výroku samého Krista: ?Kdo není proti nám, je pro nás (Mk 9, 40).?
V mravouce se rozlišují skutky dobré, zlé a tzv. indiferentní. Ty poslední samy o sobě nejsou ani dobré ani zlé, záleží na tom, kdo je dělá a s jakým úmyslem. Je dobré zůstat doma nebo vyjít ven na procházku? Když neznáme člověka a okolnosti, abstraktně tu otázku nevyřešíme. Jinak tomu však je, jde-li o živé osoby, kterým byl svěřen nějaký úkol. Buď tu práci dělají dobře, nebo zle. V Božím plánu bylo každému člověku něco svěřeno, má jisté poslání. Plní-li je, dělá dobře. Ten pak, kdo dělá dobře, je ve spojení, třebas o tom neví a na to nemyslí, s nejvyšším dobrem, tím pak je Bůh a vtělené dobro je Kristus. Na tomto principu se zakládá tzv. katolický ekumenismus. Církev, v nejširším slova smyslu, je veliká rodina všech lidí, kteří konají dobro. Takoví ovšem nemohou být jeden proti druhému. Respektují se navzájem a pracují společně k jednomu cíly: aby zvítězila láska všech ke všem.
Víra v Ježíše Krista je tedy společný základ. Bohužel se jeho vyznavači rozpadli na mnoho církví. Právně, institučně a často i věroučně se od katolické církve mnoho pokřtěných odloučilo. Ale ne docela. Zůstávají s všeobecnou církví spojeni dobrými skutky ve jménu Ježíše Krista. A přece nezřídka mluví špatně o církvi, o nás, katolících. Jak to vysvětlit? Jsou-li dobré vůle, dělají to z omylu, protože myslí, že jsme se od Krista odloučili. Sv. Augustin mluvil také zle o církvi v době, kdy byl v manichejské sektě. Ale později dodává: Jsem rád, že jsem vlastně nikdy proti církvi nemluvil, bojoval jsem proti pomýlené představě, kterou jsem o ní měl. Smysl ekumenismu mezi křesťany by měl spočívat ve snaze opravovat pomýlené mínění jedněch o druhých.
Spolu s ustanovením o katolickém ekumenismu vydal II. vatikánský sněm prohlášení o náboženské svobodě. Nakonec bylo prohlášení skoro jednomyslně schváleno, ale na počátku mělo proti textu mnoho Otců výhrady. Jsme-li věřící katolíci, přesvědčení o pravdě naší víry, nemůžeme přece připustit, že by byla všechna náboženství rovná. Je-li na jedné straně pravda a na druhé omyl, jak by mohla mít stejné právo na existenci a propagaci! Ale brzy se tato potíž vyjasnila. Koncil nemluví o náboženských vyznáních, ale o lidech, kteří je vyznávají, tj. kteří si je zvolili a hledají v nich pravdu. K tomu se zaujímá zásadní postoj: každý člověk má přirozené právo, aby pravdu a styk s Bohem svobodně hledal. Když vidíme, že tápe, můžeme mu s láskou ukazovat správnější cestu, ale odsuzujeme jakékoliv násilí a zabraňování, které by se příčilo svobodě. Respektovat lidskou svobodu je křesťanský skutek lásky.
odeslat článek
vytisknout článek
