Nový portál Vatikánského rozhlasu

Drazí bratři a sestry,
ve čtení z knihy Exodus, které jsme právě slyšeli, je popisováno slavení Velikonoc v Izraeli v oné závazné formě, kterou nalezlo v mojžíšském Zákoně. Možná že na samém počátku stála nomádská slavnost jara. V Izraeli se však později přeměnila na slavnost památky, díkůvzdání, a zároveň naděje. Středem velikonoční večeře, pořádané podle určitých liturgických pokynů, byl beránek jako symbol vysvobození z Egyptského otroctví. Proto byla integrující součástí večeře, připravené z beránka, velikonoční haggadah: vyprávěná připomínka skutečnosti, že samotný Bůh byl tím, kdo ?mocnou rukou? vysvobodil Izraele. On, Bůh milosrdný a skrytý, se zjevil jako silnější než faraon s celou svou mocí, kterou měl k dispozici. Izrael neměl zapomenout na to, že Bůh vzal dějiny svého lidu osobně do svých rukou a že tyto dějiny jsou založeny na nepřetržitém společenství s Bohem. Izrael neměl zapomínat na Boha.

Slova na památku se pojila se slovy chval a díkůvzdání, vzatých ze Žalmů. Díkůvzdání a dobrořečení Bohu dosahovalo svého vrcholu v berakha, což je řecky eulogia nebo eucharistia: dobrořečení Bohu se stává požehnáním pro ty, kteří dobrořečí. Dar nabídnutý Bohu se člověku vrací požehnán. To všechno tvořilo most mezi minulostí, přítomností a budoucností ještě před tím než došlo k vysvobození Izraele. Tento lid jako malý národ, postavený do ohniska napětí mezi velkými mocnostmi, vždycky trpěl. Vděčná připomínka Božího jednání z minulosti se tak stávala zároveň prosbou a nadějí: Naplň to, co jsi započal! Daruj nám definitivní svobodu!

Tuto večeři plnou významů slavil Ježíš spolu se svými večer před svým Utrpením. Na základě tohoto kontextu je třeba chápat nové Velikonoce, které nám On daroval ve svaté Eucharistii. Ve vyprávění evangelistů existuje zdánlivé protiřečení mezi Janovým evangeliem z jedné strany a mezi tím, co říkají Matouš, Marek a Lukáš na straně druhé. Podle Jana, Ježíš zemřel na kříži přesně ve chvíli, kdy byli v chrámu obětováni velikonoční beránci. Jeho smrt a oběť beránků se sbíhají. To však znamená, že On zemřel na vigilii Velikonoc a proto nemohl osobně slavit velikonoční večeři ? tak se to alespoň zdá. Podle tří synoptických evangelistů však Poslední Ježíšova večeře byla velikonoční večeří, do jejíž tradiční formy Ježíš zasadil novost daru svého těla a své krve. Toto protiřečení se ještě před několika lety jevilo jako neřešitelné. Většina exegetů měla za to, že nám Jan nechtěl sdělit pravý historický údaj Ježíšovy smrti, ale zvolil symbolické datum, aby tak ozřejmil hlubší pravdu: Ježíš je nový a pravý beránek, který prolil svou krev za nás všechny.

Objevy Qumránských spisů nás mezitím přivedly k jednomu možnému a přesvědčivému řešení, které, třebaže není dosud všemi akceptováno, má přesto vysoký stupeň pravděpodobnosti. Můžeme tedy říci, že to, co podává Jan, je historicky přesné. Ježíš skutečně prolil svou krev v předvečer Velikonoc v hodinu obětování beránků. Slavil však Velikonoce se svými učedníky pravděpodobně podle Qumránského kalendáře, tedy alespoň o den dříve, slavil ji bez beránka, podobně jako Qumránská komunita, která neuznávala Herodův chrám a očekávala chrám nový. Ježíš tedy slavil Velikonoce bez beránka? ? Ne, nikoli bez beránka: namísto beránka totiž daroval sebe samého, své tělo a svou krev. Tak anticipoval svou smrt důsledně podle svých vlastních slov: ?Nikdo mi nemůže život vzít, ale dávám jej sám od sebe? (Jan 10,18). Ve chvíli, kdy kladl do rukou učedníků své tělo a svou krev, reálně toto své tvrzení naplňoval. On sám obětoval svůj život. Pouze takto dostávají staré Velikonoce svůj pravý smysl.

Svatý Jan Chrysostom ve svých eucharistických katechezích jednou napsal: Co říkáš, Mojžíši? Krev beránka lidi očišťuje ? Zachraňuje od smrti? Jak může krev zvířete očistit lidi, zachránit lidi a být mocnější než smrt? Ve skutečnosti ? pokračuje Chrysostom ?mohl beránek představovat jen symbolické gesto a tedy výraz očekávaní a naděje v Někoho, kdo by byl s to naplnit to, čeho nebyla schopna oběť zvířecí. Ježíš slavil Velikonoce bez beránka a bez chrámu a přesto ne bez beránka a chrámu. On sám byl očekávaným Beránkem, tím pravým, jak předpověděl Jan Křtitel na počátku Ježíšovy veřejné činnosti: ?Hle, beránek Boží, ten který snímá hříchy světa!? (Jan 1,29). A On sám je pravým chrámem, živým chrámem, v němž přebývá Bůh a v němž můžeme potkat Boha a adorovat ho. Jeho krev, láska Toho, který je zároveň Božím Synem a pravým člověkem, jedním z nás, tato krev zachránit může. Jeho láska, ona láska, v níž se nám svobodně dává, je tím, co nás zachraňuje. Nostalgické a v určitém smyslu účinnosti zbavené gesto, kterým bylo obětování nevinného a neposkvrněného beránka, nalezlo odpověď v Tom, který se pro nás stal zároveň Beránkem a Chrámem.

Ve středu nových Ježíšových Velikonoc tak stanul Kříž. Z něho vzešel nový dar, který On přinesl. A zůstává tak stále ve Svaté Eucharistii, v níž můžeme spolu s apoštoly v průběhu věků slavit nové Velikonoce. Z Kristova kříže přichází dar. ?Nikdo mi nemůže život vzít, ale dávám jej sám od sebe?. On nám jej nyní nabízí. Velikonoční haggadah, památka spasitelského Božího jednání se stala památkou Kristova kříže a zmrtvýchvstání ? památkou, která nepřipomíná pouze minulost, ale vtahuje nás do přítomnosti Kristovy lásky. A tak se berakha, modlitba dobrořečení a díkůvzdání Izraele stala naší eucharistickou slavností, v níž Pán žehná naše dary ? chléb a víno ? aby v nich daroval sebe samého. Prosme Pána, aby nám pomáhal stále hlouběji rozumět tomuto podivuhodnému tajemství, a stále více jej milovat a v něm milovat stále více Jeho samého. Prosme ho, aby nás vtahoval svatým přijímáním stále více do sebe samého. Prosme ho, aby nám pomáhal neutrácet svůj život pro nás samotné, ale darovat ho Jemu a působit tak spolu s Ním, aby lidé nacházeli život ? život pravý, který může vzejít pouze z Toho, který je sám Cestou, Pravdou a Životem. Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Homilie