Je únor roku 2000. Cestuji do jordánského Ammánu na naši pravidelnou blízkovýchodní konferenci. Ammán je překvapivě zelený, leží v nadmořské výšce kolem sedmi set metrů a kopce kolem města zachytávají vláhu. Máme jedno volné odpoledne. Vzdálenost mezi Ammánem a Jeruzalémem je nevelká, snad něco přes stovku kilometrů. Cesta je to podivuhodná. Znamená stále klesat, až k Jordánu, který je několik kilometrů nad ústím spíše potokem než řekou, vsadil bych se, že říčkou neprotéká více než dva tisíce litrů vody za vteřinu. Allenbyho most je nedaleko ústí Jordánu do Mrtvého moře, kolem pustá krajina holých kopců, šedivých, hliněných, rozbrázděných erozními rýhami. Zeleň a rákosí jen na březích. Ostnaté dráty a zbraně na obou stranách. Mír je zde křehký. Kontrola na hranicích mně připomíná naši nedávnou totalitní minulost. Na severu je vidět paneláky Jericha. A zase stoupáme. Někde uprostřed kopcovité krajiny míjíme milník s nápisem
sea level. Míjíme chatrče beduínů z rezavého vlnitého plechu, vrak traktoru. Několik velbloudů, koz a ovcí. Propast staletí. Bída a technika. Starověk a konzumní globální společnost současnosti. To nejde dohromady. Ale i to je tvář současné Svaté země.
Konečně Jeruzalém. Je také na kopcích, ještě výše než Ammán, kolem osmi set metrů nad mořem. Hluk, příliš mnoho hluku a chaotický dopravní provoz. Paneláky. Ohavné paneláky na kopcích. Staré město je obehnáno hradbami. Jejich starobylost však klame. Jsou středověké, turecké.
Čekají na nás pan a paní Bassovi. Nabídli se našemu velvyslanci v Tel Avivu, že nám budou v Jeruzalémě dělat dobrovolné průvodce.
Ptám se pana Basse:
- Pane Bassi, je slovo Jeruzalém pouhý název, nebo má nějaký význam?
- To jsou dvě slova a mají význam. Ur Šalom znamená město míru, Město Pokoje. Ten název mu dali ti, kteří zde žili před židy.-
To je pro mě významné zjištění. Znamená to, že v této zaslíbené zemi židovského národa již někdo žil. Byli to Filištíni, Pelištejci, Palestinci. Ostatně již ve Starém zákoně se píše o dobytí Jericha. Historické právo na určité území je obtížné definovat. Domnívám se, že není poctivé jej uplatňovat. Podle této logiky my Češi patříme na Sibiř. Germáni byli v české kotlině přece před námi. Ale před nimi tam byli Keltové. A kdo tam byl před Kelty? Kvůli ?historickému právu? na zaslíbenou zemi zemřelo mnoho Židů a ještě více Arabů. Názor mnohých z nich, zejména těch mladších, vyjádřila jedna mladá židovská žena v televizní reportáži: ?Zaslíbená země se stala Bohem a sionismus náboženstvím.. Jen tak je možné vysvětlit, že ti, kdo sami byli obětí genocidy, genocidu prováděli.? Její otec se stydí, když má na kameru vylíčit, jak se ve válce v roce 1947 podílel na vyvraždění celé arabské vesnice, mužů, žen i dětí. Nelze to ospravedlnit. Ničím. Ani válkou, ani dobou a názory, které tehdy panovaly. Tím méně historickým nárokem na zemi, která už před nimi někomu patřila...
I manželé Bassovi byli obětí nacistické genocidy. Ukazují mně tetování z Terezína. Přežili. Kdyby přežil jeden z nich, byl by to zázrak. Co teprve, přežili-li oba? I manželé Bassovi byli nadšeni sionismem. Ještě v roce 1945 odjeli z Československa, kde je ostatně nic dobrého nečekalo, do Palestiny a zakládali kousek na sever od Tel Avivu kibuc. Vysázeli tam s ostatními nadšenými kolonisty pomerančovníky a avokádovníky, pracovali do úmoru a dělili se s nimi o výsledky své práce. Budovali lepší svět ve své zaslíbené zemi. Padesát let poté se zde voda na zavlažování stala tak drahou, že museli přihlížet, jak jejich sad usychá a mění se v poušť.
Přejíždíme údolí potoka Kidron, novozákonní Cedron. Jako chlapec jsem si vždy při čtení pašijí představoval, jak se pán Ježíš se svými učedníky brodí potokem. ?Překročil potok Cedron? tak stojí v příběhu Evangelia. Jsem zklamán, žádný potok už zde není. Ale je tu zahrada s prastarými olivovníky. Tyto stromy - možná jako to jediné z celého Jeruzaléma - jsou autentické. Jen ony, možná, pamatují Kristovo utrpení v samotě a úzkosti, když jeho věrní spali a on se potil krví.
Křížová cesta, via crucis, Via Dolorosa, je arabský orientální bazar. Hlučný, plný krámků s kýčovitým zbožím, převážně s masovými výrobky z jihovýhodní Asie.
Zkouším si představit, kde asi Ježíš pod křížem upadl poprvé, kde se díval do tváře své matce a jeruzalémským ženám, kde se Šimon z Kyrény pokoušel uniknout římským vojákům, aby nemusel pomáhat nést kříž neznámému odsouzenci: nejde mně to. Těžko se lze v tomto hluku a mumraji, v uličkách plných krámků se třpytivými cetkami usebrat a meditovat největší událost dějin. Tu a tam je výklenek či kaple, které připomínají to či ono zastavení. Ale bazar, súk, vítězí.
V chrámě Božího hrobu kvete svatokupectví, kupte si svíci, pane, kupte si obrázek, suvenýr, sir, a různé církve se dohadují, komu chrám patří. A přece: zde se stala největší událost dějin.
Zeď nářků, jediné co zbylo z jeruzalémského chrámu. Před rozlehlým prostranstvím kontroly jako na letišti, vojáci se zbraněmi. Cesty se zde rozdvojují: jedna vede ke Zdi nářků a druhá, po lávce, na chrámovou plošinu. Za půl roku poté, co odtud odjedu, vystoupí po lávce za kontrolním rámem Ariel Šaron na chrámovou plošinu a začne druhá intifáda. Dnes je tu ještě klid. Vkládám do štěrbiny mezi obrovskými kvádry papírek s přáním. Chtěl bych se sem ještě někdy vrátit. Se svými blízkými. V novém čase, kdy tu bude více klidu a času k usebrání.
Ani to, co se tu děje dnes, nemění nic na významu Kristova kříže pro dějiny a pro každého z nás. Ten prázdný hrob je místem, kde mají dějiny svůj nový počátek. Ať už byl ten hrob kdekoli, jisté je, že byl za tímto městem. Odtud zazářilo lidem světlo vzkříšení a vykoupení.
Tak přece jen je v Jeruzalémě něco autentické: Je to Jeruzalém sám.. Jeruzalém, který přes nános staletí plných násilí a utrpení, vnímám jako místo, kde stále vychází světlo z prázdného hrobu.
Další články z podrubriky Ze zápisníku diplomata