Moderní teologie rozvádí víc a víc pojem církve jako mystického těla Kristova. Už jsme si na ten výraz navykli a nevidíme v něm nic zvláštního. Vždyť je lidské tělo přirozený obraz jednoty. Snadno tedy symbolizuje jednotu spořádané společnosti. Už ve starých římských dějinách čteme vypravování o tom, jak chytrý senátor uchlácholil vzbouřené plebejce vypravováním o tom, že se nohy a ruce nesmějí vzbouřit proti žaludku, protože by tím trpěly i ony samy. I sv. Pavel přirovnává společnost věřících k jednomu tělu. Ale nemíní to jenom jako pouhé přirovnání. Jde tu o jednotu skutečnou spolu s Kristem. Souvisí proto přímo s eucharistií.

Sv. přijímání se jmenuje latinsky communio, spojení, obcování. Naše tělo se tu svátostně spojuje s tělem Krista skrze způsoby chleba a vína, s nimiž je Kristus spojen svátostnou přeměnou. Při jídle asimilujeme pokrm do svého organismu, vniká do nás a ztotožňuje se s námi. Podobně nás proniká i Kristus symbolem jídla a pití.

V západní církvi převládl zvyk přijímat jen ?pod jednou způsobou?, a to tak, že kněz vkládá hostii do úst přijímacího. V jiných obřadech jsou zvyky jiné. Tak např. při obřadu byzantském přijímají věřící ?pod obojí?, lžičkou kousek eucharistického chleba prosáklého krví Páně z kalichu. V poslední době se i latinská církev vrací k některým starým zvykům, znovu se zavádí přijímání pod obojí a zvyk brát eucharistii do rukou. Vnější zvyky tedy mohou být různé. Všecky však mají být takové, aby vyjadřovaly víru v přítomnost Krista.

Známe vícero eucharistických zázraků, při nichž např. hostie krvácela nebo se v ní objevila podoba živého Krista. V Lancianu v Itálii může každý vidět v relikviáři sraženou krev, která se tam uchovává po staletí, má formu živého těla, a i moderní vědecké analýzy potvrzují, že to je jev přirozeně nevysvětlitelný. V katedrále Orvieto se uchovává krví potřísněný korporál, pozůstatek divu, který svými pochybnostmi přivodil pražský kněz Petr. Ale přesto všechno není radno brát výraz ?Kristovo tělo? tuze somatologicky, jen jako hmotnou část naší osoby, zvláště ne jako oddělenou od duše. V bibli má slovo ?tělo? širší význam. I ve starém zákoně Bůh ?přijímá tělo?, když se zjevuje, když se stává viditelným, když vstupuje do světa. V eucharistii Kristus vstupuje mezi nás na oltáři, chléb se stává jeho tělem, to znamená: je tu skutečně, a to celý, s duší i s tělem, s lidstvím i božstvím.

I výraz ?pít krev? nezní v uších moderních lidí líbivě. Máme ke krvi odpor, někteří omdlévají, když krev vidí. Daleko neutrálněji ovšem zní, když řekneme o příbuzných, že jsou stejné krve. Staré národy si někdy představovaly, že duše sídlí v krvi. Došlo k tomu asi obyčejnou zkušeností: Když člověk vykrvácí, umírá. Sv. Ignác z Antiochie tedy užívá slovního obratu: jíst eucharistický chléb a pít víno znamená mít účast na těle a duši Kristově. Je to však jenom slovní obrat, protože obojí je neoddělitelné. Moderním lidem se zamlouvá výraz ?být s Ježíšem stejné krve?. Sv. přijímáním se s ním skutečně stáváme příbuznými ve věčném životě. Proto je Bůh náš skutečný Otec, Panna Maria naše opravdová matka, ostatní lidé jsou naši bratři. Vždyť v nás koluje stejná krev!

Biblickým obrazem eucharistie je mana, o které čteme ve Starém zákoně. Odvolává se na něj i Ježíš. O maně na poušti čteme, že padala shůry (Ex 16), že to byl tedy chléb z nebe. Eucharistické dary jsou naopak plod země a plod lidské práce. Ale stává se tu něco podobného, jako při stvoření člověka. Jeho tělo vzal Bůh ?z hlíny země? (Gen 2, 7), ale život mu ?vdechl? sám. Ježíš jako Syn člověka pochází z Davidova rodu, z lidského pokolení, ale jako Syn Boží sestoupil z nebe. I při eucharistii je tedy chléb z našich polí, ale Kristus, který v něm přichází k nám, je z nebe. Je starý zvyk zobrazovat okolo svatostánku anděly. O andělích se mluví v liturgických textech. Podle biblického pojetí se objevují andělé tam, kde je Bůh zvláštním způsobem přítomen. Tam je tedy i nebe na zemi.