Syn Boží sestoupil z nebe, říkají Otcové církve, jen proto, abychom my mohli vystoupit na nebe. Podle staré definice je modlitba, a tedy i náboženství samo, výstup (řecky anabase) duše k Bohu. Výstup znamená námahu a práci. A co když je tato práce nadarmo? Kdo vystupuje na horu, jde sice ke světlu blíž, ale ke slunci má prakticky stejně daleko jako ten, kdo zůstal dole.

Není proto divu, že leckteří křesťané projevili zásadní nedůvěru k lidskému snažení. Nespasíme se skutky, ale jenom vírou. Víra pak je dar, ne zásluha. Je to známá věta, která se stala v době reformace heslem. Nevystupujeme my lidé na nebe, ale Bůh sestoupil z nebe k nám, aby nás spasil.

Ten Boží sestup se ovšem projevuje mnohým způsobem. Ve Starém zákoně často Bůh mluví k prorokům a proroci jeho jménem mluví k lidu. Ale oni sami si jsou vědomi, že byla jejich funkce provizorní. Předpovídají, že budou v Novém zákoně všichni vyučeni od Boha.

Izaiáš (Iz 54, 13), Jeremiáš (Jer 31, 33) předpověděli, že se dostane v mesiášské době všem Božího poučení. Už ta doba minula? Jeden francouzský kněz píše ve svém deníku: ?Na počátku své činnosti jsem si myslel, že musím lidi hledat a že o Bohu nevědí nic, než co jim řeknu. Dnes vím, že je tomu úplně jinak. Kristus posílá ke mně ty, které už předtím navštívil on sám. Obyčejně mi pak říkají: Přichází mně na mysl stále a stále tato myšlenka: Odkud se bere?? Tu zkušenost už dávno, v době Otců církve, popsali duchovní autoři. Bylo jim nápadné, že taková myšlenka přichází úplně znenadání, neví se proč, a přitom duši rozjasní, dá jí zvláštní pokoj a současně chuť něco velkého udělat. Žalm 95, 7nn proto napomíná: ?Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!? Tento žalm se modlí jako ranní modlitba. Předpokládá se tedy, že tyto Boží inspirace jsou časté, denní. Ale vždycky vedou k jisté změně.

Mnoho tzv. konvertitů, lidí, kteří se obrátili ke křesťanství, k církvi, popsali svůj duševní stav při tomto přechodu. Nebývá jim těžké uznat, že existuje Bůh a že se jeho hlas ozývá ve svědomí. Ale zdá se jim nemyslitelné, že by měli Boha potkat v denním životě, v lidech, v institucích církve. Jinými slovy, teď z víry v Boha přejít k dalšímu stupni: k zážitku, že existuje Bůh vtělený, Bůh, který sestoupil mezi svůj lid, a to je Ježíš Kristus. A přece i tento přechod se jednoho dne dostaví. Jeden ruský poutník jej popisuje takto: ?Otevřely se mně oči, viděl jsem Ježíše ve všem. Chtělo se mi stále líbat zem, objímat květy. kohokoliv jsem potkal a cokoliv jsem pozoroval, ve mně vzbudilo touhu říci: Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!?

Jak se k takovému poznání Boha a Krista dojde? Rozhodně ne pouhou rozumovou úvahou, přirozenými silami. Je to Boží osvícení. Kdo je přijme, má víru. V křestním obřadu bývaly otázky: ?Co žádáš?? ? ?Víru.? ? ?Co ti dá víra?? ? ?Život věčný.? V tomto jednoduchém dotazníku je skryto vícero hlubokých teologických pravd. Život sice probíhá v čase. Ale čas jej nenaplní. Ceníme si život podle toho, s kým jsme se setkali a jaká byla mezi námi důvěra. Ve víře k nám mluví Bůh. My mu odpovídáme tím, že jeho slova přijímáme, že máme pevnou důvěru v něho samého. Setkali jsem se tedy v životě s Bohem. Jiná setkání jsou dočasná. Lidé nás opouštějí a umírají. Bůh však je věčný. Kdo se s ním setkal ve víře, přišel tedy do věčného života.