Jeden z poutníků do Svaté země asistoval při slavení velikonočního beránka malého zbytku Samaritánů. Dělají to dost teatrálně, takřka jako turistickou atrakci. Poutník byl rád, že to viděl. Proto dodal: ?Tu jsem alespoň prožil kousek Starého zákona. Z jedné strany to vypadalo slavnostně, ale pak tam byl zmatek a křik. Jsem rád, že naše novozákonní obřady jsou jiné a že eucharistie s tím nemá nic společného.? Měl pravdu, když svůj dojem takto komentoval? Mešní liturgie je ovšem na pohled docela jiného rázu, než byly kdysi oběti v jeruzalémském chrámu. Ale bylo by to smutné, kdyby nenavazovala přímo na Starý zákon. Vždyť sám Ježíš ji uvádí v souvislosti s předobrazem eucharistického chleba, tj. zázračným pokrmem many z nebe. A dodává, že on sám je pravý chléb života, dar z nebe.

Dary utužují přátelství mezi lidmi. Proto si při různých příležitostech posílají dárky. Nemusejí to být velké věci. To, co dostaneme k svátku od přítele, jsme si mohli sami snadno koupit. Ale nemělo by to hodnotu, kterou má dar: Skrze něj jako by přítel mluvil: Bylo to moje, ale to, co je moje, patří i tobě, vždyť jsme spojeni. Mají-li hodnotu dárky mrtvé, tranzistor, kniha, hodinky, jak velký dar dává dítěti matka, která mu předává svůj vlastní život. Ten svazek už nikdo nemůže zrušit. Kristus, který nám v eucharistii dává své tělo a svou krev, nám dává svůj vlastní život. Jsme s ním tedy spojeni nejužším poutem, jaké je vůbec možné. Na zemi je nejsilnější spojení v rodině. I ty se bohužel rozpadají. Eucharistií vstupujeme do rodiny Boží, která je věčná. Kristus to potvrzuje slovy: ?Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět.?

Hlad je zajímavý přírodní zjev. Na jedné straně je známkou zdraví. Nemocní ztrácejí chuť k jídlu. Na druhé straně se však může hladem umřít, když organismus nemůže doplnit životní síly, které mu chybí. Dostaví se hlad kratší nebo delší dobu po nasycení. To dosvědčuje, že žádné jídlo na zemi není dostačující, aby udrželo při životě natrvalo. Jen sebe sama připodobňuje Kristus ke chlebu, po kterém se už nelační, tj. který pro věčný život nepotřebuje už nic dalšího. Vyskytují se v dějinách církve častěji omilostněné osoby, které se udržovaly při životě jen denním sv. přijímáním. Je to jakoby symbolické potvrzení pravdy víry, že eucharistie je Kristus, který dává věčný život, a že kdo má jej, už nepotřebuje nic jiného. Nebude hladovět, ale také nebude nikdy žíznit.

Žízeň má stejné fyziologické základy jako hlad. Častěji se však cítí. Proto se obrazně přenáší výraz žízně na každou touhu. Říkáme, že někdo žízní po poznání, po zábavě, po lásce, atd. Lidské touhy jsou nejrozmanitějších druhů. Starobylý a pěkný výraz je: žíznit po pravdě. Ta tu ovšem neznamená jen abstraktní poznání, logické a matematické formule, ale vyrovnaný styk se skutečností. Nikdy nebudeme spokojeni, pokud cítíme, že je mezi námi a realitou, ve které žijeme, nějaký rozpor, že neodpovídají tomu, co od nich očekáváme. Ten zážitek nás nutí, abychom měnili místo, práci, styky s lidmi a bohužel i rodinné svazky. Důvod je vždycky stejný: zklamání, nenacházíme, co jsme čekali. Co nám tu pomůže víra? Ta nás učí najít ve všem Krista. Ten pak, kdo našel, nepotřebuje hledat dál, protože se setkal se vší pravdou.