Žijeme ve světě. Jak se k němu máme postavit? Mluvit postaru o ?útěku ze světa? nebo rovnou o ?dialogu se světem?? Zdá se, že církev v poslední době značně změnila svůj postoj ke světu a k jeho hodnotám, hlavně po II. vatikánském sněmu. To jsou otázky nebo námitky, které často slýcháme. Nejsou ostatně nové a nedá se ani říci, že by to byly povrchní, nevyzrálé fráze.

Poměr člověka ke světu a k Bohu je základní problém náboženský. Zdá se, že stojíme od samého počátku před nebezpečnou volbou mezi dvojí možností. Ani jedna nevypadá slibně. Buď hledáme Boha ve světě, pak se vydáváme v nebezpečí materialismu, nebo prohlásíme, že je Bůh zásadně jiný než svět. Ale pak e nevyhneme námitce materialistů, že náboženství od světa odvádí. Říkají to ostatně křesťanští asketi zřetelně: ?Láska k Bohu a láska ke světu jsou nesmiřitelné.? Ale jak to srovnat s jinými výroky Písma, které jsou opačné? Píše sv. Jan: ?Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul (Jan 3, 16).? Učeníci Kristovi jsou poslání do celého světa, aby byli ?světlem světa? (Mt 5, 14).

Odpověď na tuto otázku není obtížná. Slovo ?svět? má různé významy. Když ho užíváme, musíme stanovit, v jakém smyslu je bereme. Můžeme mluvit o světě, který stvořil Bůh. Ten je ovšem krásný. Mladí lidé chodí do světa, tj. do společnosti. To je potřebné. Ale asketi užívají slova svět ponejvíce ve smyslu morálním jako vliv špatné, zkažené společnosti. Takovému světu se ovšem musíme vyhýbat.

Ale není to snadné. Je tu totiž dvojznačný poměr: člověk sám svobodně chodí do světa, ale brzy zjistí, že i svět chodí k němu, chce se ho zmocnit, chce si ho přisvojit. Vidíme to na příkladu samého Ježíše. Šel mezi lidi do svět, aby kázal. Ale brzy nato se lidé hrnuli k němu, jak o tom píše sv. Jan: ?Šlo za ním velké množství lidí, protože viděli znamení, která konal na nemocných.?

Říká se, že lidé povrchní, ať už jsou to umělci nebo politici, mívají velkých úspěch na počátku. Ponenáhlu však od nich davy odcházejí. Hlubocí lidé mají jiný osud. Na počátku je nechápou, ale nakonec se dočkají opravdového úspěchu. Pozemský život Krista šel ovšem opačnou cestou, od velkých úspěchů k opuštěnosti. Jaký je důvod? Protože je davové smýšlení povrchní. Za jediného dobrodince lidstva se považuje ten, kdo zlepší hmotné podmínky, kdo zvýší blahobyt. Ježíš který uzdravuje a nasycuje hladové, se zařadil do této kategorie, a proto ho oslavovali. Je v tom něco zlého? Jistě ne. Ale Ježíšův zájem byl poučit je, aby se nezastavili u tohoto prvku,, aby pochopili, že je to jenom náznak něčeho , co chce dát navíc, darů duchovních. Při této lekci už mnoho úspěchu nebývá.

V literatuře minulého století se často vyskytuje téma Kristus a Antikrist. Je to konfrontace dvou metod, jak dobýti vládu nad světem. Antikristovi obyčejně přisuzují zásluhu, že vyřeší všecky sociální problémy. Nebude už chudých a potřebných po materiální stránce. Tím oslní i mnoho křesťanů, kteří se přiznají, že už o to po staletí usilovali, ale nedovedli to provést. Je zajímavé, že podobná konfrontace se čte už v Exerciciích sv. Ignáce z Loyoly v rozjímání ?O dvou praporech?. Proti Kristu sbírá vojsko Satan a verbuje lidi blahobytem, vládou nad jinými a pýchou. První inspirace těchto meditací je však už v samém evangeliu, ve vypravování o pokušení Páně (Mt 4, 1-11). Přistoupil-li zlý duch s těmito pokušeními k samému Kristu, je pochopitelné, že začíná stejnou metodou i u těch, kteří se chtějí ke Kristu připojit. U židů začal tím, že se chtěli Krista zmocnit, aby ho prohlásili za krále. Proto on rychle odešel na horu, úplně sám.

Podle Písma je Mesiáš z rodu Davidova, tedy z rodiny izraelských králů. Víme, že se Bůh ustanovení ve vyvoleném národě bránil (1 Sam 8) Nakonec tu instituci připustil, aby se David a Šalomoun stali předobrazem budoucího království Mesiáše. Když tedy davy uvěřily, že je Ježíš Mesiáš, bylo úplně logické, že ho chtěly provolat králem. Ježíš se jim skryl. Nechtěl svou budoucnost popřít. Vždyť ji později úředně potvrdil před zástupcem římského císaře Pilátem: ?Já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsme přišel na svět (Jn 18, 37).? Ale v této chvíli nebyly davy schopny slyšet doplnění, které slyšel Pilát: ?Moje království není z tohoto svět (Jn 18, 36).? Od krále Davida ke králi Kristu je stejný pokrok, jako při všem ostatním: od Starého zákona se přechází k Novému, když se postoupí od tělesného k duchovnímu, od světa k věčnosti.