Křesťanství spojuje nerozlučně lásku k Bohu s láskou k bližnímu. Jsou neoddělitelné. Je to přikázání lehké nebo těžké? Kdosi si skepticky povzdechl: ?Bylo by to lehké, kdyby ten bližní nebyl tak blízko a kdybych se s ním nesetkával den co den.? Ještě žertovněji to vyslovil Chesterton: ?Evangelium nám nařizuje, že máme milovat bližní a nepřátele, pravděpodobně je to proto, že jde o stejné lidi.? Poznal jsem jednoho literáta, který napsal ohnivou báseň na obhajobu černých lidí, se kterými se v Americe nejedná jako s rovnými, ale přitom se choval odporně šovinisticky k druhé národnosti, s kterou žil v jednom městě. Zjevy tohoto druhu nejsou řídké. Francouzské přísloví říká, že se všechny ctnosti snadno pěstují na dálku, obtížné jsou však, když se mají uskutečnit zblízka.

Pravá křesťanská láska se proto umí přenést přes antipatie osobní, rasové, stavovské, národní. Nepříjemné city a odpor k bližnímu mají někdy dost záhadný původ, jindy jsou odůvodněné objektivními nedostatky, jako je např. nepříjemný vzhled, nevychovanost, hrubost, umírněnost, tělesné vady a nemoci. Jindy se stávají nesympatickými zaviněně, jako např. opilci, lidé špinaví a otrhaní. Lékaři, nemocniční ošetřovatelky se musejí někdy hodně přemáhat, aby mohli své povolání zastávat.

Ale všichni se nevědomky dopouštíme jedné chyby: neoceníme dost dobré vlastnosti člověka, se kterým se stýkáme denně. Takoví se ocení, jak se lidově říká, až umře, až poznáme, co jsme ztratili. Jiné francouzské přísloví říká, že žádný generál není hrdinou pro toho, kdo mu čistí šaty a boty. Proto je poučné rozjímat o tom, co čteme o Ježíšově návratu do Nazareta, po tom, když se stal proslulým v celé Palestině a když nad ním potřásali hlavou: ?Copak to není ten tesař??

Kdo byl dlouho v cizině, vrací se do domova obyčejně se smíšenými pocity a zažije zvláštní překvapení. Dá se to dobře vysvětlit psychologicky. Jeho vzpomínky na mládí zůstávají velmi živé. Ale zastavily se, sahají jen do okamžiku, kdy odešel. Mezitím však šel život dál, mnoho se změnilo. Když se vrátí, obraz domova ze vzpomínek a obraz skutečnosti si neodpovídají. Ale i on sám se změnil. Je jiný. Chce-li navázat styky, které měl předtím, slova už nemají stejný význam. Návrat Ježíšův do Nazareta ovšem nemůžeme vidět jenom ve světle těchto zkušeností z denního života. Ale přesto nám poslouží k pochopení konfliktu, který v Nazaretě vznikl. Jeho nepřítomnost doma byla sice krátká, ale za tu dobu jeho funkce zjevit Otce a jeho spásu závratně vzrostla. Jeho krajané to ovšem nemohli pochopit. Silou setrvačnosti ho považovali za chlapce, který pomáhal doma při práci. Dodnes každý, kdo duchovně roste, se lehčeji nebo obtížněji odpoutává od prostředí, ze kterého vyšel. Je to dynamika růstu a života.

Proto platí staré přísloví: Nikde prorok neznamená tak málo jako ve svém domově. Dlouhým stykem se seznamujeme s věcmi, s krajinou, s lidmi. Po jisté době dojdeme k přesvědčení, že je dobře známe, že už nás nemohou ničím překvapit. Je to ovšem iluze, jakýsi druh duchovního přesycení. Vždyť příroda je plná tajemství a bude do konce světa místem neustálých objevů. Platí-li to o minerálech, rostlinách, živočiších, tím více se to dá říci o člověku. Jeho srdce je hlubina, na dno se nikdy nedohlédne. Dopouštíme se denně stejné chyby jako Nazaretští vůči Ježíšovi: uvěříme, že známe, že jsme naprosto prohlédli ty, se kterými se denně stýkáme. Tím si vlastně cestu k jejich poznání uzavíráme, přestávají nás zajímat, jejich slova považujeme za banální, nebereme je vážně. Člověk, který přestal být předmětem objevů a obdivů, ztrácí hodnotu. Není to často vina jeho, ale toho, kdo s ním žije. Musíme na to dát velký pozor v rodině, v práci, mezi přáteli.

Ale i opak je překvapením. Kde se to u něho vzalo? Tento projev překvapení slyšíme často, když někdo znenadání vynikne, ať už v dobrém nebo ve zlém. Nejčastěji je to výraz obdivu pro génia. Malíř namaloval svůj první obraz, básník vytiskl první knížku poezie. Nikdo netušil, že mají takový talent. Ale i oni sami dávají zajímavou odpověď, zeptáme-li se jich, jak přišli ke svému dílu: ?Byla to inspirace.? Latinské slovo inspirace znamená vdechnout do něčeho. Je to jakoby se někomu chtěl dát vlastní život. Tímto obrazem bible líčí stvoření člověka. Svým tělem pochází ?z hlíny země?, ale Bůh mu vdechl duši (Gn 2, 7). Při uměleckém díle se od starověku říká, že to byla Múza, některá z bohyň krásy, která vdechla umělci myšlenky. My, křesťané, věříme, že náš život pokračuje a rozvíjí to, co bylo na počátku stvoření. Bůh sám nám posílá, vnuká své myšlenky, inspiruje k dobrému a dává i možnost je uskutečnit. Když se tedy světců ptají, kde se v nich vzalo to, co dělají, mají jen jednu odpověď: ?Milostí Boží jsem, co jsem (1 Kor 15, 10).?