Tři slova a každé z nich má hluboký význam. Začněme jménem Ježíš. Z vypravování evangelia o zvěstování Marii se dovídáme, že Bůh sám určil, aby se Spasitel tak jmenoval (Lk 1, 31). Takový byl zvyk u Židů, že jméno syna určoval otec. V případě Jana Křtitele to byl Zachariáš (Lk 1, 6). Ježíš je přímý Syn Otce na nebesích. Druhým znakem hebrejské mentality je okolnost, že jméno má normálně vyjadřovat poslání, ke kterému je jmenovaný určen. Ježíš znamená etymologicky: Bůh spasí. Je to tzv. jméno jahvické, jaká jsou ve Starém zákoně častá. Anděl vysvětlil Marii, že se tu význam jména uskuteční v plném smyslu: ?Ten bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn otce Davida. Navěky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce (Lk 1, 32-33).? Jde tu tedy o poslání výjimečné. Ale z druhé strany je to jméno už známé a vyskytovalo se u Židů častěji. Po celou dobu Bůh vstupoval do dějin národa, aby jej spasil v mnoha nebezpečích. Teď se to má stát způsobem vrcholným v osobě Ježíše Nazaretského.

Učedníci Ježíšovi tedy hlásají spásu a konají divy ?ve jménu Ježíšově?. Sv. Petr uzdravil chromého a ospravedlňuje to takto: ?Víra, kterou v něm vzbudilo jméno Ježíšovo, úplně ho uzdravila (Sk 3, 16).? Od dávných dob tedy byla u křesťanů úcta ke jménu Ježíšovu. Na západě ji např. v 15. století silně propagoval sv. Bernardin ze Sieny. Dosáhl toho, že znak IHS, který je původem řecká zkratka Ježíšova jména, se začal umísťovat na dveřích kostelů a domů, jako záruka spásy. Na východě se rozšířilo časté opakování tzv. modlitby Ježíšovy: ?Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným!? Známe ten způsob z posvátné knihy Vypravování ruského poutníka.

Namítají tedy někteří: Proč nahrazovat tuto starou a osvědčenou pobožnost novým kultem Božského srdce? Není to zbytečná novost? Odpovídáme prostě: Jméno Ježíšovo je předmětem úcty ne proto, že je to jméno, ale protože vyjadřuje osobu, její poslání a činnost. Totéž však vyjadřuje v jazyku národů i výraz ?srdce?. V Bibli shrnuje slovo ?srdce? celou plnost duševního života, jeho obsahem je člověk se všemi schopnostmi a celou svou činností. V něm má sídlo věrnost Bohu (srov. Řím 10, 10). Je tedy styčný bod člověka s Bohem.

První a základní náboženský problém se dá vyjádřit těmito slovy: Jako je zřítelnice oka, abychom tak řekli, styčný bod mezi dvěma světy, vnějším a vnitřním, tak také musí být v člověku, jak předpokládají mystikové, tajemné místo, kde Bůh vstupuje do našeho života se všemi svými bohatými dary. Je známo, že pro Platóna je tím bodem ?to, co je v duši nejlepší?, to pak je podle něho schopnost poznávat, inteligence, mysl. Základní ctnost náboženská je tedy ?pozdvižení mysli k Bohu?. Křesťané to přijali jako definici modlitby, ale byli si vědomi, že se musí doplnit. Bůh není jenom nejvyšší ?idea?, jak říkal Platón, ale je především láska (1 Jan 4, 8). Proto se k Bohu vystupuje ne jenom myšlením, ale křídly lásky, ?která je rozlita v našich srdcích Duchem svatým? (Řím 5, 5). Nemilujeme Boha jenom rozumem, ale ?celým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí? (Mt 22, 37). Jeden z východních autorů píše, že ?v srdci se soustředí celá duchovní činnost člověka?. Moderním výrazem bychom řekli, že srdce znamená jeho identitu.

Jednotu člověka můžeme pozorovat ze dvou hledisek. Jak je nazvat? Označíme-li jedno jako ?statické?, druhé bude ?dynamické?.

Za statickou jednotu můžeme považovat spolupráci všech složek osobnosti v jednom okamžiku. Je to požadavek upřímnosti a pozornosti. Když např. řeknu někomu, že si ho vážím, má to odpovídat i mým vnitřním citům a mám být ochoten mu pomoci. Když sv. Ignác z Loyoly radí, aby se do rozjímání o evangeliu zapojila paměť, rozum, vůle, city i tělesný postoj, míní nás naučit, abychom se modlili z celého srdce.

Ale lidský život je jednota také v běhu života. Co jsem já? To, co konám dnes, to, co jsem myslel před léty, to, co ze mne bude ve stáří? Jednotlivé skutky, i když jsou dokonalé, rychle pomíjejí. Proto lidem nemůžeme snadno věřit. Dnes to s námi myslí dobře a zítra nás zradí. Neřekneme to však o své vlastní matce, protože nás miluje celým srdcem, tj. láskou, která je stálá. Taková láska, jak píše sv. Pavel, ?ať se děje cokoliv, vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá, láska nikdy nezanikne? (1 Kor 12, 7-8). Budeme-li mít takovou lásku z celého srdce, budeme si navzájem věřit, budeme věřit Bohu a Bůh bude mít věčnou důvěru v nás.

Obraťme nakonec pozornost k třetímu výrazu, který je v titulu naší úvahy: srdce Ježíšovo je ?božské?. I toto slovo má hlubší význam, než by se na první pohled zdálo. Ptali se jednoho východního myslitele (Nesmelova), věří-li v Boha. Užasli nad jeho odpovědí, která byla negativní: ?Nevěřím v Boha.? Ale hned nato dodal: ?Věřím v Boha, který se stal člověkem.? Pouhá víra v Boha se totiž může stát skrytým ateismem. Přiznává se, že existuje první příčina světa, nějaká vyšší bytost kdesi daleko, která nezasahuje vůbec nebo jenom velmi málo do našeho denního života. Chodí-li ?věřící? tohoto druhu do kostela, jeho náboženský život proniká jenom do kratičkých okamžiků jeho myšlení a jednání. U Ježíše je naopak božské celé jeho srdce, celá jeho osobnost, je Bohočlověk.

V krátké meditaci o tomto tajemství upozorňuje K. Rahner, že to slovo nejenom vyjadřuje, čím je pro nás Bůh, ale odhaluje nám i možnosti člověka, čím se může stát. Člověk může jednat zvířecky, ale nemůže se stát zvířetem, přestal by být člověkem. Nemůže se stát ani andělem. Ale kupodivu může se stát Bohem a zůstane člověkem v celé své lidské dokonalosti. Celé Srdce Ježíšovo je božské, tj. Bůh proniká do celé jeho mysli, do všech rozhodnutí jeho vůle a i do života citového a tělesného. Otcové církve to vysvětlovali názorným příkladem, když mluví o uzdravení slepého. Čteme tam, že ?Ježíš udělal ze sliny bláto a potřel slepému tím blátem oči? (Jan 9, 6). Ani bláto ani sliny ovšem nejsou lékem k uzdravení očí, spíš naopak oslepují. Ale tu byla docela jiná okolnost. Sliny pocházely od Bohočlověka, měla tedy božskou moc.

Církevní Otcové však nezůstanou při pouhé spekulaci o tomto problému, ale odvodí z dogmatu závěr pro náš denní život. Dá se vyjádřit jednou větou: ?Bůh se stal člověkem, aby se člověk stal Božím,? tj. aby milost Ducha svatého pronikala do všeho našeho myšlení, jednání, rozhodování, citů, do celého našeho srdce. Tak to vyjadřuje krátká střelná modlitba: ?Božské Srdce Ježíšovo, učiň naše srdce podle srdce svého!?