Věřící vstoupil se svým známým do katedrály. Chtěl mu ukázat její umělecké pozoruhodnosti. Podle svého dobrého zvyku se nejdřív zastavil v kapli Nejsvětější svátosti a krátce se tam pomodlil. Jeho společník věřící nebyl, ale jako vychovaná osoba tiše a uctivě postál. Ale potom, po návštěvě katedrály, se nezdržel a vyložil svou potíž: ?Nedovedu si představit, že by v tom kousku chleba byl Bůh a že vy se tu před ním dovedete modlit.? Na jednom teologickém kurzu však mezi samými věřícími katolíky padla pochybnost z jiného hlediska: ?Máme věřit, že je Kristus ve svatostánku, i když je kostel zavřený a nikdo se tam nemodlí? Svátosti jsou symbolické. V eucharistii je symbol jídla a pití. Skrze ten symbol je Bůh přítomen. To věříme. Ale chléb uzavřený ve svatostánku, jak se zdá, všechnu symboliku ztratil. Je tedy jako křestní voda, kterou nikdo nekřtí. Jakou má mít ještě moc??

Odpověď na takové námitky bývá prostá: Buď věříš nebo nevěříš; víra je dar a ne důkazy rozumu. Jsme zajedno s tím, kdo takto odpovídá, má pravdu. Ale přece jenom ne celou. Rozumem se víra nedokazuje; ale přece nám jej Pán Bůh dal k pochopení toho, s čím se setkáváme a co přijímáme. Slouží tedy i při přijetí pravd víry, hlavně v tom, že je vidíme v souvislosti s ostatními poznatky. Úkol tzv. vědecké teologie je především v tom, že zařazuje jednotlivá dogmata do tradice celé církve. To pak je nutné i k lepšímu pochopení tajemství eucharistie.

Začněme tedy naši úvahu od začátku. Problém, který si kladou všechna náboženství, zní: Kde a jak je přítomen Bůh. Primitivní názory nemají potíže přiznat, že se božstvo usídlilo v něčem hmotném: v posvátném stromu, na svaté hoře apod. Ale obyčejně to bývají místa nepřístupná, tabu, jdou tedy božstva přece jenom nějak vzdálená od styku s obyčejným světem. Tato Boží nepřístupnost je silně zdůrazněna v Písmu. Proto měli Židé zakázáno uctívat Boha na vrcholcích hor, v obrazech a sochách. Setkat se s Bohem se považovalo za nebezpečí smrti. Gedeon viděl Božího anděla a už zvolal: ?Běda mně (Sdc 6, 22)!? Čím jsou náboženství vyspělejší, tím se stává Bůh nepřístupnější. Filosofický Bůh je nakonec čistý duch a v ničem hmotném být nemůže. Umísťovali staří Řekové bohy na Olymp, klasičtí řečtí filosofové přenesli Olymp na nebe, tj. do světa nehmotného, neviditelného.

Bible, jak jsme už podotkli, z nepřístupnosti Boží nemíní slevit ani ve Starém ani v Novém zákoně. Bůh ?bydlí v nepřístupném světle? (1 Tim 6, 16). ?Nikdo nikdy nevystoupil na nebe,? potvrzuje sám Ježíš Nikodémovi (Jan 3, 13). Ale stala se v dějinách spásy neuvěřitelná věc, že sám Bůh sestupuje občas k lidu, který si vyvolil. Napřed to bylo jenom dočasně, ve zjeveních, a to obyčejně hrozivé povahy, za hromu a blesku a v oblaku, jako na Sinaji (Ex 24, 1nn). Později se to stalo ve slávě, jako v Jeruzalémském chrámu (2 Par 7). Nakonec pak se objevuje ten, ?který sám sestoupil z nebes, Syn člověka? (Jan 3, 13). V Ježíši, jak píše sv. Pavel, se objevila a bydlí ?plnost božství tělesně? (Kol 1, 9).

Zajímavé je, že měli stejné potíže s přijetím této pravdy staří pohané, jako mají dnešní nevěřící s eucharistií. Jak je nesmyslné ? prohlašuje pohanský filosof Celsus, proti kterému píše Origenes - věřit, že Bůh, první příčina a zákon světa, je přítomen v Židu, kterého římské úřady ukřižovaly! A přece tu pravdu přijaly milióny křesťanů, stala se úhelným kamenem nové Evropy. Nedostižný Bůh se zrodil z člověka a bydlí v člověku.

Ale bylo potřeba z toho vyvodit další důsledky. Kristus jako historická osoba je hlavou svého mystického těla, církve. Jeho existence pokračuje v dějinách. Žije tedy ve věřících, kteří jsou chrámem jeho Ducha. Píše proto svatý Pavel Korintským: ?Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí Boží chrám, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy (1 Kor 3, 16-17).? I to je všeobecně od křesťanů přijato. Berou jako samozřejmé mravní důsledky, které z toho plynou: ?Co jste udělali jednomu z mých nejmenších, udělali jste mě (Mt 24, 40).? I nevěřící dnešní doby to nepřekvapuje a chválí nás dokonce za to, když podle této pravdy jednáme.

A přece ještě není konec všech důsledků. Člověk je podle Bible pánem celého stvoření, král vesmíru. To není míněno jenom jako poručnictví, ale především jako poslání. Je určen, aby svět spolu s Kristem posvěcoval, aby se stalo svatým to, co svatý člověk bere do rukou. Ta otázka se rozvířila v době disputace o uctívání svatých obrazů, v rozepři s tzv. ikonoklasty. Tito neměli potíže s tím, že se Kristus a svatí v kostelích malují. Ale je pohanské, tvrdili, tyto obrazy uctívat, jakoby tu byl Bůh nebo svatý z nebe přítomen. Obraz je užitečný, že nám Krista nebo svatého připomene. Před obrazem se lépe soustředím. Ale jsou to desky ze dřeva a se samým Bohem nemají nic společného. Jsme tu tedy zase u stejné potíže jako na počátku: Nedovedu si představit, že by tu byl Bůh: v desce, v člověku, v kousku chleba, apod.

Co na tu námitku odpovídali pravověrní zastánci svatých obrazů? Nepopírají, že jsou obrazy dřevěné desky. Tenkrát se totiž, jako dodnes, na dřevě malovaly ikony. Ale před těmi obrazy se věřící modlí. Modlitba pak posvěcuje nejenom nás samy, ale i svět, s kterým jsme při modlitbě ve styku. Považujeme za svaté chrámy ne proto, že jsou z kamenů, ale proto, že jsou místem bohoslužby. Jako ?milostné? obrazy a sochy uctíváme ty, před kterými se modlily celé generace poutníků. Uchováváme s úctou jako relikvie i předměty, kterých světci ve svém životě užívali. To všechno totiž patří k dynamice světového vývoje, který směřuje k tomu, aby byl Kristus všechno ve všem (Kol 3, 11).

Posvěcuje-li každá modlitba svět, tím víc to platí o modlitbě svátostné, která se koná slovy samého Krista a jeho úředním církevním posláním: posvěcuje tedy chléb a víno, aby došly už nyní do toho posledního stádia, ke kterému směřuje celý vývoj světa. A proč si k tomu vyvolil Ježíš zrovna chléb a víno? Jsou symbol denního života, toho nejobyčejnějšího, který známe, jídla a práce o živobytí. I to se musí stát svatým. Denní život posvěcujeme my a on pak posvěcený zdokonaluje nás. Bůh se tak stále přibližuje a pomalu dorůstá Kristus do své kosmické plnosti, skrze něho i skrze nás, s ním a v něm.