Drazí bratři a sestry,
Právě jsme v evangeliu slyšeli slova, která Andělé ve Svaté noci řekli pastýřům a kterými na nás dnes volá Církev: ?V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel ? to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.? (
Lk 2,12). Nic zázračného, nic mimořádného, nic velkolepého nebylo dáno pastýřům jako znamení. Uvidí jenom dítě zavinuté do plének, které - jako všechny děti - potřebuje mateřskou péči; dítě, které se narodilo ve stáji a proto neleží v kolébce, ale v dobytčím žlabu. Znamením Božím je dítě se svou potřebou pomoci a ve své chudobě. Jenom srdcem mohou pastýři nahlédnout, že v tomto dítěti se stala skutečností předpověď proroka Izaiáše, kterou jsme slyšeli v prvním čtení: ?Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni.? (
Iz 9,5). Ani nám není dáno jiné znamení. Anděl Boží zve skrze poselství Evangelia také nás, abychom se vydali spatřit srdcem dítě, které leží v jeslích.
Znamením Božím je prostota. Znamením Božím je dítě. Znamením Božím je to, že On se pro nás stává maličkým. Toto je jeho způsob kralování. Nepřichází s mocí a v zevnější velkoleposti. Přichází jako dítě, které je bezbranné a potřebuje naši pomoc. Nechce nás ovládnout silou. Zbavuje nás strachu ze své velikosti. Žádá naši lásku: proto se stává dítětem. Nic jiného od nás nechce než naši lásku, jejíž prostřednictvím si bezděky osvojujeme jeho cítění, jeho myšlení a jeho vůli ? naučíme se žít s Ním a praktikovat s Ním také pokoru odříkání, která je součástí podstaty lásky. Bůh se stal maličkým, abychom jej mohli pochopit, přijmout Jej a milovat Jej. Církevní Otcové našli v řeckém překladu Starého Zákona u proroka Izaiáše jedno slovo, které cituje také Pavel, aby ukázali, jak byly předpovězeny nové cesty Boží už ve Starém Zákoně. Čte se tam: ?Bůh se rozhodl zkrátit své Slovo, zkrátil jej? (Iz 10,23; Řím 9,28). Otcové to interpretovali ve dvojím smyslu. Syn samotný je Slovem, Logos; věčné Slovo se stalo maličkým ? tak maličkým, že se vešlo do jeslí. Stalo se dítětem, aby se nám (Slovo) stalo pochopitelným. Tak nás Bůh učí milovat maličké. Učí nás tak milovat slabé. Učí nás tímto způsobem úctě k dětem. Betlémské dítě směruje náš pohled na všechny trpící a zneužívané děti, narozené i nenarozené. Na děti, které jsou jako vojáci vsazeny do světa násilí; na děti, které musí žebrat; na děti, které trpí bídou a hladem; na děti, které nezakouší žádnou lásku. V nich ve všech je Betlémské dítě, které nás volá k odpovědnosti; Bůh, který se stal maličkým, nás volá k odpovědnosti. Modleme se tuto noc, aby záře Boží lásky pohladila všechny tyto děti, a prosme Boha, aby nám pomohl podílet se na ní, aby byla respektována důstojnost dětí a aby všechny ozářilo světlo lásky, kterou má člověk zapotřebí víc než hmotné věci nutné k přežití.
Tím jsme došli ke druhému významu, který Otcové našli ve větě: ?Bůh zkrátil své Slovo?. Slovo, které nám Bůh sděluje v Písmu svatém, se postupem času stalo zdlouhavým. Slovem zdlouhavým a komplikovaným nejen pro lidi prosté a negramotné, ba dokonce ještě více pro znalce Písma, pro učence, kteří se se samozřejmostí pouštěli do podrobností a příslušných problémů, ale už se takřka nedokázali dopracovat uceleného pohledu. Ježíš ?zkrátil? Slovo ? a dal nám spatřit jeho hlubokou prostotu a jednotu. Všechno to, co nás učí Zákon a Proroci, je shrnuto ? říká ? v těchto slovech: ?Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí? Miluj svého bližního jako sám sebe? (Mt 22,37-40). To je vše ? celá víra je shrnuta do tohoto jediného aktu lásky, který zahrnuje Boha i lidi. Okamžitě však vyvstávají otázky: Jak můžeme milovat Boha celou naší myslí, když Jej stěží můžeme dohledat svou schopností myslet? Jak Jej milovat celým naším srdcem a naší duší, když Jej srdce dohlédne jen zdálky a ve světě přitom vnímá četná protiřečení, která nám Jeho tvář zahalují? V tomto bodě se potkávají ony dva způsoby, kterými Bůh ?zkrátil? své Slovo. Není už daleko. Není už neznámý. Není už našemu srdci nedostižný. Stal se pro nás dítětem a rozptýlil tak každou nejasnost. Stal se naším bližním a restauroval tak obraz člověka, který se často jevil málo přívětivým. Bůh se pro nás stal člověkem. Daroval sebe sama. Udělal si na nás čas. On, který je Věčnost překračující čas, přijal čas za svůj, povznesl náš čas k sobě. Vánoce se staly svátkem darů, aby byl napodobován Bůh, který nám dal sebe samého. Nechme, aby se našeho srdce, naší duše a naší mysli dotknula tato skutečnost! Mezi tolika dary, které kupujeme a dostáváme, nezapomeňme na ten pravý dar: darovat si vzájemně něco z nás samých! Darovat si vzájemně náš čas. Otevřít náš čas Bohu. Rozplyne se tak nervozita. A zrodí se tak radost, zrodí se tak slavnost. Připomeňme si u svátečního stolu těchto dnů Pánovo slovo: ?Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ale ty kteří sami nejsou nikým pozváni a nejsou s to pozvat tebe? (srov. Lk 14,12-14). A to také znamená: když dáváš Vánoční dárky, nedávej jen těm, kteří tě sami také obdarují, ale obdaruj ty, kteří od nikoho nic nedostanou a sami nemohou nic dát. Tak jednal sám Bůh: On nás zve na svoji svatební hostinu, což mu nemůžeme oplatit, ale můžeme to jen přijmout. Napodobme jej! Milujme Boha a od Něho také člověka, abychom pak v lidech nově odhalili Boha!
Tím se otevírá i třetí význam tvrzení o Slovu, které se stalo ?kratším? a ?maličkým?. Pastýřům bylo řečeno, že najdou dítě ve žlabu pro zvířata, která byla pravými obyvateli stáje. Otcové vyvodili z četby Izaiáše (1,3), že u Betlémských jeslí byli vůl a osel. A zároveň text interpretovali v tom smyslu jakoby to byl symbol židů i pohanů ? tedy celého lidstva ? kde každý svým způsobem potřebuje spasitele: onoho Boha, který se stal dítětem. Člověk má k životu zapotřebí chléb, plod země a své práce. Avšak nežije jenom chlebem. Potřebuje stravu pro svou duši: potřebuje smysl, který naplní jeho život. Zvířecí žlab se tak pro Otce stal symbolem oltáře, na kterém spočívá Chléb, kterým je samotný Kristus: pravý pokrm našich srdcí. A znovu Jej vidíme, jak se stal maličkým: skromnou způsobou hostie, kouskem chleba nám On dává sebe sama.
To všechno nám říká znamení, které bylo dáno pastýřům a které je dáno nám: dítě, které nám bylo dáno; dítě, ve kterém se Bůh stal pro nás maličkým. Prosme Pána, aby nám daroval milost hledět tuto noc na betlém s prostotou pastýřů a obdržet tak radost, s níž se vraceli domů (srv. Lk 2,20). Modleme se, aby nám dal pokoru a víru, s níž svatý Josef hleděl na dítě, které Maria počala z Ducha svatého. Prosme, aby nám dal dívat se na Něho s tou láskou, s níž Jej pozorovala Maria. A modleme se, aby tak světlo, které viděli pastýři, osvítilo také nás a dovršilo na celém světě to, co andělé oné noci zpívali: ?Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, ve kterých má Bůh zalíbení?. Amen!
Přeložil Milan Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
