Který chlapec by se nerad zmocnil hnízda, které mají ptáci vysoko na stromě. Ale přísně nám to zakazovali. Rodiče měli strach, abychom nespadli při lezení na větev, a ve škole nám ukazovali, jak je to barbarské ničit domov nebeskému ptactvu. Pokud jde o podzemní doupata myší, cvrčků, krtků, tam jsme se necítili zavázáni respektovat bezpečnostní nebo mravní ohledy. Stalo se to však přece jenom v jednom případě. Našli jsme doupě křečka. Nalili jsme tam vodu, on vyběhl tak zuřivě, že jsme uběhli. Je to zajímavé, že všecka zvířata, která se zdají tak svobodná ve svých pohybech v přírodě, ve skutečnosti mají svůj brloh a svůj okruh. Dává jim to pocit bezpečnosti. Tím víc ten motiv platí pro lidi. Bezdomovci jsou ti nejchudší z chudých. Zdá se, že by v naší společnosti, která staví paláce a činžáky, by už takoví nemuseli existovat. A přece jich potkáme ve velkých městech dost a dost. A nejsou to jenom nelegální přistěhovalci. Francouzská televize udělala interview s jedním takovým ušpiněným ?vousáčem?, který spí v opuštěném skladišti. Ptali se ho, jak k tomuto stavu došel. ?Docela normálně,? odpověděl. ?Pracoval jsem jako úředník u společnosti, která udělala bankrot. Neměl jsem, čím zaplatit byt, vyhodili mne na ulici. První noc jsem spal pod mostem. Holit jsem se neměl čím a mýt se je luxus a za týden už jsem byl tím, zač mne považujete ? darmošlapem?.

Jak jsou šťastní ti, kdo mají svůj domov. Ale přesto je někdy ta jistota trochu nudí. O prázdninách mají chuť vydat se do světa jen tak nazdařbůh, ?do modra? říkají Němci. Je to romantické, ale brzo to unaví, i když mají peníze. Stěžovala si mně jedna paní po takovém prázdninovém týdnu: ?Mému muži se to líbilo, ale já jsem to už nemohla vystát. Každý večer hledat hotel, kde budeme spát, a každé ráno se rozjet a nevědět kam. Příští rok to uděláme jako ostatní normální lidé: předplatíme si cestu u nějaké cestovní společnosti a budeme mít všecko zajištěné a bez starostí.? Ano, tak to dělají normálně lidé. Odpočnou si a cítí se klidní, když nemají odpovědnost. Neplatí to jenom pro prázdniny, ale i pro práci. Je známé, že práce sama neunaví, ale spíš starosti, které jsou s ní spojeny.

Svého času se propagovalo v sociologii heslo jako program: odproletarizovat proletáře. Kardinál Cardijn, který dostal kardinálský klobouk jako odměnu za svou činnost ve prospěch dělníků, to vysvětlovával takto. Není totéž chudý člověk a proletář. Ten první možná žije velmi bídně, ale má např. svou chaloupku a svou kravku a všecko nějak přežije. Proletář naopak může mít dobrý plat a dobrý byt, ale žije ve stálém strachu, že ho zítra propustí, že ho vyhodí z bytu, že skončí jako ten pouliční vousáč. Odproletarizovat tedy znamená zaručit člověku jistotu pro zítřek, nakolik je to lidsky možné. Jak se taková jistota dosáhne? V kapitalistickém pojetí se spoléhá přirozeně na kapitál. Slušná suma peněz v bance, říkají, je lepší přítel než všichni ti, s kterými hraješ karty u piva. V socialistických systémech se myslí spíš na to, aby jistotu chudým zaručil stát svými zákony nebo alespoň pojišťovacími fondy. Ale v životě existuje ještě jiný druh jistoty, ta kterou zaručuje rodinné spojení. Otec, který pracuje, obstarává jistotu vyděláváním peněz, placením pojištění a spolehnutím se na dobré státní sociální zřízení. Ale jeho děti o tom mnoho nevědí a často se ani o to nezajímají. Nemyslí s obavou na zítřek. Otec se o nás stará a postará se, proč bychom se znepokojovali?

V jaké situaci byl Ježíš? Když byl dítě v Nazaretu, žil chudě v rodině chudého dělníka. Ale to bylo docela normální. Situace se změnila, když se vydal na cestu po zemi jako soukromý rabi, aby učil, kázal bezplatně na mnoha místech. Sám svou situaci charakterizuje slovy: ?Syn člověka nemá, kde by sklonil hlavu?. Kdysi jsem cestoval po Svaté zemi, pochopitelně ne jako proletář, ale podle vedení zaručené společnosti. Ale v duchu jsem si hleděl představit, jak tu cestoval Ježíš, kde spával. Dříve jsem se o to nezajímal, žil jsem jako jiní z našich krajin v domnění, že je v Palestině teplé podnebí a že si tam člověk snadno zvykne vyspat se na zemi. Ta iluze o teplé zemi se zkušeností ztratí. Ale jak v tehdejších domečcích, přeplněných vlastní rodinou, najít přístřeší pro celou skupinu učedníků?

Máme tedy říci, že Spasitel světa vedl život proletáře? Chudého jistě, ale proletáře bychom se neodvážili říci. Měl tedy nějaké tajné zajištění pro zítřek? Ano, měl. Byla to jistota dítěte, který věří, že se otec stará a zítra se postará. V jeho případě to byl Otec nebeský, protože on jako Syn člověka je také Syn Boží. V tom vědomí se ovšem nepotřeboval bát ani všemocného římského vladaře, který svou nadřazenost dal jasně najevo: ?Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit a mám moc tě ukřižovat?? Slyší však odpověď: ?Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry? (Jn 19,10-11).

S podobnou suverénností proti mocným tohoto světa mluvili i svatí. K té jsme povoláni i my všichni, protože jsme se naučili modlit Otčenáš. Mocní, kteří zasahují do našeho života, jsou ovšem zřídka soudní vladaři, kteří by rozhodovali o našem životě a smrti. Ale jsou tu jiní, nenápadní, ale daleko vlivnější: ti, co mají, zatím co my nemáme. Bezdomovci se smutně zahledí do paláců po obou stranách ulice, po které jdou s matnou nadějí na příznivý nocleh. Matka rodiny se žalostivě projde velkoobchodem s potravinami, když nemůže koupit to, co by potřebovala k připravení slušnějšího obědu. A to jsme v našich svobodných a blahobytných zemích evropských. Lépe nevidět to, co zakoušejí hladoví vystěhovalci v Africe. Můžeme jim slíbit v duchu evangelia zlepšení situace? Mnozí ovšem zapochybují o tom, existuje-li ještě nebeský Otec na nebesích. Ale jedno je jisté: Neexistuje-li on, pak už skutečně nemá lidstvo v nikom oporu a záruku, proto si ji nedejme vzít, i kdyby se to v mnoha situacích zdálo těžké. I tu platí, že jenom víra může spasit.