Drazí bratři a sestry,
První antifona slavení těchto večerních chval je jakýmsi vstupem do období Adventu a zní jako antifona celého liturgického roku. Poslechněme si ji znovu: Zvěstujte národům: Hle, přichází Bůh, náš Spasitel?. Na počátku nového ročního cyklu liturgie vybízí Církev k obnově jejího zvěstování všem národům a shrnuje je do dvou slov: ?
Bůh přichází?. Tento syntetický výraz obsahuje sugestivní a stále novou sílu. Zastavme se chvíli u něho: není použit v minulém čase ? Bůh přišel, ani v budoucím ? Bůh přijde, ale v přítomném ? Bůh přichází. Jde tedy zjevně o průběžný přítomný čas, tzn. o činnost, která stále probíhá: došlo k ní, dochází k ní, a dojde k ní. Kdykoliv ?přichází Bůh?. Sloveso ?přijít? se tu ukazuje jako slovo ?teologické?, ba přímo ?teologální?, protože říká něco, co se týká samotné přirozenosti Boha. Zvěstování, že ?přichází Bůh? se proto rovná hlásání Boha samého, prostřednictvím jeho podstatného a charakteristického rysu: existence ?
Boha přicházejícího?.
Advent vybízí nás věřící uvědomit si tuto pravdu a v důsledku toho jednat. Zní jako spásonosná výzva opakujících se dní, týdnů, měsíců: Probuď se ?Rozpomeň se, že Bůh přichází!?. Ne včera, ne zítra, ale dnes, teď! Jediný pravý Bůh ?Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův?, není Bohem, který přebývá v nebi a přitom se nezajímá o nás a o naše dějiny, nýbrž je Bohem-přicházejícím. Je Otcem, který na nás nikdy nepřestává myslet a zároveň chová extrémní respekt k naší svobodě, touží nás potkat a navštívit: chce přijít, přebývat mezi námi, zůstávat s námi. Jeho ?příchod? je způsoben vůlí osvobodit nás od zla a smrti, od všeho, co brání našemu pravému štěstí. Bůh nás přichází spasit.
Otcové Církve poznamenávají, že ?neustálé přicházení Boha má takříkajíc tutéž přirozenost jako jeho samotné bytí ? soustředí se do dvou hlavních příchodů Krista, jeho Vtělení a jeho návratu ve slávě na konci dějin (srv. Cyril Jeruzalémský, Katecheze, 15,1: PG 33,870). Doba Adventu žije cele touto polaritou. Během prvních dnů spadá tento důraz na očekávání posledního příchodu Pána, jak ukazují i texty dnešní bohoslužby večerních chval. S blížícími se Vánocemi však převažuje připomínka betlémského příchodu, ve kterém dochází k ?naplnění časů?. Mezi těmito dvěma ?projevy? lze nahlédnout ještě třetí, který svatý Bernard nazývá ?prostřední? či ?skrytý?, ke kterému dochází v duších věřících a rozprostírá se jako ?most? mezi prvním a druhým. ?V tom prvním ? píše sv. Bernard ? Kristus byl naším vykoupením, v tom posledním se projevuje jako náš život, v němž je naše odpočinutí a naše potěšení? (Proml.5 O Adventu,1). Archetypem tohoto Kristova příchodu, který bychom mohli nazvat ?duchovní vtělení? je stále Maria. Matka jako Panna stráží ve svém srdci Slovo, které se stalo tělem, takže každá jednotlivá duše a celá církev jsou povolány ke své pozemské pouti, k očekávání Krista, který přichází a k jeho přijetí s neustále obnovovanou vírou a láskou.
Liturgie Adventu tak vynáší na světlo, jak Církev dává hlas onomu očekávání Boha, které je hluboce vepsáno do dějin lidstva; očekávání, bohužel, často dušené a svedené špatnými směry. S Kristem jako Hlavou tajemně sjednocené Tělo, Církev je svátost, tedy znamení a účinný nástroj také tohoto očekávání Boha. V míře, známé pouze Jemu, může křesťanské společenství urychlovat jeho konečný příchod a pomáhat tak lidstvu jít vstříc Pánu, který přichází. A činí to zejména, byť nejenom, svou modlitbou. Podstatné a od modlitby neoddělitelné jsou totiž ?dobré skutky?, jak připomíná modlitba této první adventní neděle, v níž prosíme nebeského Otce, aby v nás posílil ?naši vůli, ať se konáním spravedlivých skutků připravujeme? na setkání Kristem, který přichází. V této perspektivě je Advent více než vhodný k tomu, aby byl časem žitým ve společenství se všemi těmi, kteří ? a díky Bohu jsou mnozí ? kteří doufají ve spravedlivější a bratrštější svět. V tomto úsilí o spravedlnost se do určité míry mohou shodovat společně lidé různých národů a kultur, věřící i nevěřící. Všichni totiž jsou oživováni společnou touhou, byť odlišnou co do motivací, po spravedlivé a pokojné budoucnosti.
Mír je cílem, po němž touží celé lidstvo! Pro věřící je ?mír? jedním z nejkrásnějších jmen Boha, který chce porozumění všech svých dětí, jak jsem to zmínil v uplynulých dnech během pouti do Turecka. Nebem se rozezněl chvalozpěv míru, když se Bůh stal člověkem a narodil se z ženy v plnosti časů (srv. Gal 4,4). Začínáme tedy tento nový Advent ? čas darovaný nám Pánem času ? probuzením očekávání ?přicházejícího Boha? v našich srdcích a naděje, že jeho Jméno bude posvěceno, že přijde jeho království spravedlnosti a pokoje, že bude jeho vůle, jak v nebi, tak i na zemi.
Nechejme se v tomto očekávání vést Pannou Marií, Matkou ?přicházejícího Boha?, Matkou naděje. Ta, kterou budeme za pár dni slavit jako Neposkvrněnou, ať nám vyprosí, abychom byli shledáni svatými a neposkvrněnými v lásce při příchodu našeho Pána, Ježíše Krista, jemuž buď s Otcem a Duchem svatým chvála a sláva na věčné věky. Amen.
Přeložil M. Glaser
Další články z podrubriky Homilie
odeslat článek
vytisknout článek
