Křesťané se nazývají ?věřící?. Co znamená ?věřit?? Je víra, která zklame a víra, která nezklame. Někdo věří, že jeho cesta dobře dopadne, protože ji do nejmenších podrobností pečlivě připravil. Obyčejně mu to vždycky šlo, ale občas se vyskytnou i nečekané překážky a přišlo zklamání. Ale to ho nesmí odradit, jinak by přestal cestovat. Podnikatelé věří v úspěch svých finančních výpočtů. Ta víra jim dodává odvahu v práci. Zklamání přináší bankrot. Vědec věří ve výsledek svých výzkumů, tím se stává autoritou ve společnosti. Když pak přijde někdo další s jinými výzkumy, stává se překonaným. Ti všichni věří v ?něco?. Ale dva mladí, kteří si při svatbě slibují věrnost, věří jeden druhému, věří osobě. Je to riskantní. Zklamání je tu životní tragédií. Kdo přestává věřit, přestává žít. Proto se denně ptáme, čemu a hlavně komu můžeme uvěřit.

Obsahem Bible je historie těch, kteří uvěřili Bohu. Ale stále jsou konfrontováni s těmi, kdo neuvěřili. První jedenáct kapitol shrnuje tragickou zkušenost lidstva, které uvěřilo ve své vlastní předpoklady. Symbolicky se to vyjadřuje stavěním babylónské věže, jehož výsledkem je vzájemné nedorozumění a nepochopení. Dvanáctou kapitolou začíná historie vyvoleného národa. Jeho praotcem je Abrahám, který ?uvěřil Bohu? (Gal 3,2,). Stálo ho to ovšem mnoho sil. I vlastní žena se mu smála. Jak by mohli očekávat děti ve svém stáří? Ale Abrahám přesto věřil a nezklamal se. Takoví byli i jeho věrní potomci po dobu Starého zákona. Nový zákon začíná vírou dívky Marie. I ji to stálo mnoho, nemohla se se svým tajemstvím svěřit ani vlastnímu věrnému snoubenci Josefovi. Ale stala se ?blahoslavenou, která uvěřila? (Lk 2,45), aby ji za to ?blahoslavili všechna pokolení? (Lk 2,48).

I dnes jsou lidé ?věřící?, které neberou vážně ?nevěřící?. Ale terminologie je tu ošemetná. Ve skutečnosti jsou všichni svým způsobem ?věřící?. Ale liší se v tom, čemu nebo komu uvěřili. Ti, co věří věcem, adorují stroje a počítače. Ti, kdo věří lidem, musejí je znát. Ale jak poznáme živého člověka? Musí se nám otevřít a on to udělá, jen když ho máme rádi. Je tedy základem víry v člověka láska. Bez ní se ve všech lidech zklameme. Ale láska je opravdovou, jenom když nezakrní, ale naopak roste. Její vývoj směřuje do nekonečna ke všemu dobrému a krásnému, nepomíjejícímu. Kdo poznal, že je toto věčné téma dobro osobní a dokonce otcovské, ten se stal ?věřícím? v pravém slova smyslu. Dívá se do budoucnosti jako ten, kdo očekává východ slunce, které nepozná západu.

Staré přísloví praví: ?Láska, která umírá, není láska?. Pravá láska je věčná. Co tedy poradíme těm, kdo se dívají s obavou do budoucna? Miluj! To stačí. Zní to jednoduše. Ale je to tak snadné? V knize Meditace o církvi uvádí kardinál De Lubac tuto myšlenku: Bylo-li pro Židy těžké vidět Boha v Ježíši, který tak neskonale vynikal nad všechny lidi a který dělal tak veliké zázraky, jak musí být těžké uznat Boží moc v církvi, Boží pravdu v Písmu a v tradici! Svými silami na to opravdu nestačíme. V životopise velkých konvertitů se často čte o tom, jak studovali křesťanskou víru, jak se snažili jí porozumět, jak jim byla sympatická. Ale přesto všecko poslední rozhodnutí jim připadalo jako krok do tmy. Nato pak hned přišlo velké světlo. Ten totiž, kdo už jednou uvěřil, nepotřebuje žádné další svědectví. Má podle slov sv.Jana svědectví Boží už v sobě (1 J 5,10). Duch sv. mu dává takovou jistotu, že dokáže, žádá-li to od něho Bůh, za svou víru i umřít. ?Je to větší jistota než matematická?? ptal se kdosi ironicky. Dostal pak tuto odpověď:? ?Nesrovnatelně! Viděl jste už někdy, že by šli lidé dobrovolně na smrt za výpočty matematických rovnic??

V apologetické teologii se však podávají důkazy Boží existence. I.vatikánský koncil dokonce definoval, že můžeme Boha poznat přirozeným lidským rozumem. Teologové východní církve to naopak popírají a zdůrazňují nutnost osvícení Duchem svatým tak, jak jsme to právě vyložili. Tento rozdíl v učení mezi Západem a Východem je však jenom slovní. Jde o to, jak rozumíme slovu Bůh. Je totiž dvojí pojem Boha: přirozený a zjevený. Jde-li o to dokázat, že mají všecky věci jednu první příčinu, že všechen pohyb pochází od první Hybatele, že má všecka krása a pravda základ v jednom nejvyšším ideálu, k tomu každý rozumný člověk dojde rozumovou úvahou. Daleko hlubší však je poznání, že je týž Bůh i Otec našeho Pána Ježíše Krista a že i my se k němu můžeme obrátit slovy: ?Otče náš?. Ta se nedají pronést než z milosti Ducha sv.

Toto zjištění vypadá z jedné strany smutně pro ty, kdo hlásají evangelium, kdo káží, kdo vyučují katechismus. ?Nač se vlastně namáháme? Nač jsou naše slova, důkazy, psychologické triky dobré?? Když tu námitku řekl mladý kněz starému osvědčenému kazateli, ten jen prohodil: ?Na to, aby ses víc modlil!?

Ta zdánlivě negativní stránka je víc než dostatečně vyvážena druhou, pozitivní. My se namáháme, jako se namáhali apoštolové. A není to nadarmo. V církvi a ve světě pracuje i Duch sv. Píše sv. Pavel: ?Víme, že jde celým tvorstvem jediný vzdech a všecko tvorstvo, že svírá bolest až doposud? Právě proto Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti? (Řím 9,22).
Církev se proto modlí: ?Bože, tys srdce svých věrných Duchem svatým osvítil a poučil. Dej, abychom v jeho světle i my správně smýšleli a ustavičně se z jeho útěchy radovali.?