Nový portál Vatikánského rozhlasu

Tato Svatá liturgie, slavená v den svátku svatého apoštola Ondřeje, svatého Ochránce Církve v Konstantinopoli, nás vede zpátky, k prvotní církvi do doby apoštolů. Text Markova a Matoušova evangelia nám sděluje, jakým způsobem Ježíš povolal dva bratry: Šimona, kterému dal Ježíš jméno Kéfas nebo Petr a Ondřeje: ?Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.? (Mt 4,19; Mk 1,17). Čtvrté evangelium mimo to představuje Ondřeje jako prvního povolaného ?ho protoklitos?, jak je znám v byzantské tradici. Je to právě Ondřej, který k Ježíšovi přivádí vlastního bratra Šimona (srv. Jan 1,40nn).

Dnes v tomto patriarchálním chrámu svatého Jiří jsme schopni znovu společenství a povolání dvou bratří, Šimona Petra a Ondřeje, zakusit v setkání mezi Petrovým nástupcem a jeho bratrem v biskupské službě, představitelem této církve, podle tradice založené apoštolem Ondřejem. Naše bratrské setkání zvýrazňuje zvláštní vztah, který jako sesterské církve sjednocuje církev v Římě a církev v Konstantinopoli.

Se srdečnou radostí děkujeme Bohu, protože vitalitou obdarovává vztah, který se rozvinul od okamžiku památného setkání v Jeruzalémě v prosinci roku 1964, mezi našimi předchůdci papežem Pavlem VI. a patriarchou Atenagorem. Jejich výměna dopisů, publikovaná v díle nazvaném Tomos Agapis, svědčí o hloubce svazků, které se mezi nimi vytvořily, svazků, které se odrážejí ve vztahu dvou sesterských církví, římské a konstantinopolské.

7. prosince 1965, v předvečer závěrečného zasedání II. vatikánského koncilu, naši úctyhodní předchůdci učinili jedinečný a nezapomenutelný krok každý za sebe, jednak v patriarchálním chrámu svatého Jiří a jednak v bazilice svatého Petra ve Vatikánu: z paměti Církve vymazali (odstranili) tragické exkomunikace z roku 1054. Tímto způsobem potvrdili rozhodnou změnu v našich vztazích. Od té chvíle už byly na cestě vzájemného přibližování učiněny mnohé další důležité kroky. Zvlášť připomínám návštěvu mého předchůdce, papeže Jana Pavla II. v Konstantinopoli v roce 1979 a návštěvu ekumenického patriarchy Bartoloměje I. v Římě.

V tomto stejném duchu je moje dnešní přítomnost zde zaměřena na obnovu společného závazku pokračovat na cestě směřující ? s Boží milostí ? k obnově plného společenství mezi Církví římskou a Církví konstantinopolskou. Mohu vás ujistit, že katolická církev je připravena učinit všechno pro to, aby byly překonány překážky a spolu s našimi pravoslavnými bratřími a sestrami byly znovu nalezeny účinnější prostředky pastorační spolupráce k dosažení tohoto cíle.

Dva bratři, Šimon, nazývaný Petr a Ondřej, byli rybáři a Ježíš je povolal, aby se stali rybáři lidí. Před svým nanebevstoupením je vzkříšený Pán poslal spolu s ostatními apoštoly a svěřil jim úkol učinit z národů učedníky tím, že je budou křtít a zvěstovat jim jeho učení (srv. Mt 28,19nn; Lk 24,47; Sk 1,8).

Tento úkol, který nám zanechali svatí bratři Petr a Ondřej, není zdaleka naplněný. Naopak, dnes je mnohem naléhavější a nezbytnější. Týká se totiž nejenom kultur, poselstvím evangelia zasažených jen okrajově, ale také evropských kultur, po dlouhou dobu v křesťanské tradici hluboce zakořeněných. Sekularizační proces oslabil obsah tradice, která je spíše zpochybňována a dokonce odmítána. Tváří v tvář těmto skutečnostem jsme spolu se všemi ostatními křesťanskými společenstvími povoláni obnovovat vědomí Evropy, co se týká jejích vlastních kořenů, tradic a křesťanských hodnot tím, že jim budeme vracet jejich novou životnost.

Naše úsilí o budování užších svazků mezi Církví katolickou a Pravoslavnými církvemi je součástí tohoto misijního úkolu. Stávající rozdělení mezi křesťany jsou pohoršením pro svět a překážkou hlásání evangelia. Pán v předvečer vlastního utrpení a smrti a obklopený učedníky naléhavě prosil, aby byli jedno, aby tak svět mohl uvěřit (srv. Jan 17,21). Jedině prostřednictvím bratrského společenství mezi křesťany a ve vzájemné lásce se poselství Boží lásky vůči každému muži i ženě stane důvěryhodným. Kdokoli reálně pohlédne na dnešní křesťanský svět pochopí naléhavost takového svědectví.

Šimon Petr a Ondřej byli povoláni společně, aby se stali rybáři lidí. Tentýž úkol dvou bratří vzal na sebe odlišné podoby. Šimon, přes svou osobní slabost, byl nazván ?Petrem?, ?skálou?, na které má být postavena Církev; jemu byly zvláštním způsobem svěřeny klíče království nebeského (srv. Mt 16,18). Jeho cesta ho vedla z Jeruzaléma do Antiochie a z Antiochie do Říma, aby z tohoto města mohl zastávat univerzální odpovědnost. Téma univerzální služby Petra a jeho nástupců dalo, bohužel, počátek našim rozdílným názorům, které se v naději snažíme překonat, díky nedávno znovu započatému teologickému dialogu.
Můj ctihodný předchůdce, Boží služebník, papež Jan Pavel II., hovořil o milosrdenství, které charakterizuje Petrovu službu jednotě, milosrdenství, které Petr jako první sám zakusil (srv. Encyklika Ut unum sint, 91). Na tomto základě papež Jan Pavel II. učinil nabídku začít bratrský dialog se záměrem nalézt cesty, na kterých by se, při respektu své přirozenosti a podstaty, mohla dnes Petrova služba uskutečňovat tak, že by se ?realizovala jako služba lásky, uznávaná jedněmi i druhými? (tamt. 95). Chtěl bych dnes připomenout a obnovit tuto nabídku.

Ondřej, bratr Šimona Petra, obdržel od Pána jiný úkol, poslání, které napovídá samo jeho jméno. Protože byl schopen mluvit řecky, stal se ? spolu s Filipem ? apoštolem Ježíšova setkání s Řeky (srv. Jan 12,20nn). Tradice nám vypráví, že byl misionářem nejen v Malé Asii a na územích na jih od Mrtvého moře, tedy právě v této oblasti, ale i v Řecku, kde podstoupil mučednickou smrt.

Apoštol Ondřej tedy představuje setkání mezi prvotním křesťanstvím a řeckou kulturou. Toto setkání, především v Malé Asii, se mohlo uskutečnit zejména díky velkým Otcům Kapadocie, kteří obohatili liturgii, teologii a spiritualitu jak východních, tak západních církví. Křesťanské poselství, stejně jako pšeničné zrnko (srv. Jan 12,24), padlo do této země a přineslo bohatou úrodu. Musíme být hluboce vděční za dědictví, pocházející z plodného setkání křesťanského poselství a řecké kultury. Mělo velký a trvalý dopad na církve Západu i Východu. Řečtí Otcové nám zanechali cenný poklad, z něhož Církev neustále čerpá bohatství staré i nové (srv. Mt 13,52).

Poučení o pšeničném zrnku, které umírá, aby přineslo užitek nalézá odpověď v životě svatého Ondřeje. Tradice nám vypráví, že následoval úděl svého Pána a Mistra, a jeho dny se skončily na Patrasu, v Řecku. Stejně jako Petr podstoupil mučednictví na kříži, úhlopříčném kříži (X), který dnes uctíváme jako kříž svatého Ondřeje. Z jeho příkladu se dovídáme, že cesta každého jednotlivého křesťana, stejně jako celé Církve, vede k novému životu, k životu věčnému, a to následováním Krista skrze zkušenost kříže.

Během dějin obě církve, římská i konstantinopolská, častokrát poznaly poučení o pšeničném zrnku. Společně uctíváme mnoho stejných mučedníků, jejichž krev se, podle dobře známých Tertuliánových slov, stala semenem nových křesťanů (Apologeticum 50,13). S nimi sdílíme stejnou naději, která zavazuje Církev, aby pokračovala ?ve svém putování mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami ze strany Boha? (Lumen Gentium, 8; srv. sv. Augustin, De Civitate Dei, XVIII, 51,2). Také století, které nedávno skončilo, vidělo odvážné svědky víry, ať na Východě nebo na Západě. I dnes jsou v různých částech světa mnozí takoví svědci. Připomínáme si je v naší modlitbě, nabízíme jim všemi možnými způsoby naši podporu, a s naléhavostí žádáme všechny představitele světa, aby respektovali náboženskou svobodu jako základní lidské právo.

Božská liturgie, které jsme se zúčastnili, byla slavena podle ritu svatého Jana Chrysostoma. Kříž Ježíše Krista a jeho vzkříšení byly mystickým (tajemným) způsobem zpřítomněny. Pro nás křesťany je to zdroj a znamení neustále obnovované naděje. Tuto naději, vynikajícím způsobem vyjádřenou, nacházíme ve starobylém textu, známém jako Utrpení svatého Ondřeje: ?Pozdravuji tě, ó kříži, posvěcený tělem Kristovým a ozdobený jeho údy jako drahými kameny? Kéž věřící poznají tvoji radost a dary, které jsou v tobě uchovány??.

Tuto víru v Ježíšovu vykupitelskou smrt na kříži a tuto naději, kterou vzkříšený Kristus nabízí celé lidské rodině, sdílíme my všichni, pravoslavní i katolíci. Kéž jsou naše modlitba i každodenní aktivity inspirovány vroucí touhou být na Božské liturgii nejenom přítomnými, ale i schopnými slavit ji společně a mít tak podíl na jediném Pánově stole, dělit se o tentýž chléb a tentýž kalich. Kéž naše dnešní setkání slouží jako podnět a předzvěst radostného očekávání daru plného společenství. A kéž nás Duch svatý provází na naší cestě!

Přeložil O. Vladimír Málek

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii