Když Pius XI. zavedl svátek Krista krále, mělo slovo ?král? ještě jistý posvátný zvuk. Dnes už je králů poskrovnu a ti se chovají demokraticky. Kromě toho jsme dnes názoru, že mají být státy vůči náboženství zásadně neutrální. Nikdo už nemyslí na to, aby se vytvořila velká zásadně křesťanská říše. Vždyť i sám Ježíš prohlásil, že jeho království není z tohoto světa. Přesto však stál na tom, že je skutečně král (Jn 18, 36-37). Jak tedy máme těm slovům rozumět?

Jsou tu dva výrazy: svět a království, tedy říše a její panovník. Víme, že má slovo ?svět? v Písmu a v náboženském slovníku vůbec různé významy. Vztah Boha ke světu je tu jeden ze základních problémů. Vyjadřuje se negativně v zásadě mnichů: láska k Bohu a láska ke světu jsou neslučitelné, chceš-li žít s Bohem, musíš praktikovat útěk ze světa. Ale proti tomu čteme v evangeliu: ?Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul? (Jn 3,16). Celý Starý zákon je inspirován očekáváním Božího království v Jeruzalémě. Nový zákon tedy začíná zvěstí, že se to království Boží už přiblížilo (Mk 1,15). Svým slavnostním vjezdem do Jeruzaléma před svým umučením, Ježíš dává najevo, že vstupuje do města, aby se svého království ujal. Jak tedy mohl v zápětí prohlásit, že jeho království není z tohoto světa? Jsou tedy jakoby dva světy: jeden není Kristův a druhý je podřízen jeho vládě. Jak je od sebe oddělit? Teoreticky je tu možnost několika různých výkladů.

První výklad by byl extrémně náboženský. Řekli bychom to asi takto. Bůh bydlí v jiném nepřístupném světě. Svět, který vidíme okolo sebe pomine, přestane mít jakýkoli smysl. Vyjadřuje to jedna ruská ikona z okruhu starověrců, nazvaná Anděl z Apokalypsy. Ten na rozkaz Božího slova svět ničí, aby už nebyl. Je to myslitelné? Slovo Boží by stvořilo svět, aby jej zase zničilo? Co Bůh tvoří, všecko má věčnou hodnotu.

Druhý výklad by byl filosoficko náboženský, v duchu platonismu. Zněl by takto. Království Boží je duchovní. Tedy to, co je hmotné, nás od Božího království odcizuje. Je jasné, že takový výklad nemůže odpovídat Bibli, kde čteme, že Bůh stvořil nebe a zemi (Gn 1,1) a že Kristus svým vtělením vstoupil v náš hmotný svět, aby jej posvětil. Přesto je neuvěřitelné, že tato tendence přežívá stále i u křesťanů. Vytýkají církvi její vnějškovitost, pohrdají lidovými modlitbami, někdy i svátostmi a hierarchií. Jejich čtení evangelia se pak stává abstraktními spekulacemi, kterým neprávem říkají vnitřní život.

Třetí výklad textu můžeme nazvat eschatologický, ale v správném slova smyslu, tj. ne katastroficky. Tento svět neodpovídá sice ještě ideálu, ke kterému má dojít, ale postupně se k němu blíží. V tomto světě, ve kterém žijeme, nevidíme, že by uznávali všichni Krista za krále. Je tu ještě mnoho mocných, kteří jsou ochotni jej naopak odsoudit k tomu, aby nebyl. Je to stadium kříže, po kterém však následuje vzkříšení. Podivuhodné je to, že se obojí prolíná. Žijeme tedy v očekávání, ale v daleko jasnějším než bylo starozákonní. Pozorujeme, jak Boží království už roste ze semena tak, aby se stalo košatým stromem. Kristus ještě není svrchovaným králem v tomto světě, ale už začíná být.

Je-li tu růst, ptáme se, jakým způsobem se viditelně pozoruje. Bible nám jej líčí jako stálý boj proti duchu světa. V tomto případě je slovo vzato ve smyslu negativním, zahrnujícím všecko, co se proti Kristu staví, co mu vzdoruje. Je to živá síla zloby. Apokalypsa mluví o Antikristovi, který chce zadržet příchod Krista. Známe to téma také z literatury novější doby. Velmi působivé je líčení Solovjeva. To odpovídá i jeho vlastní životní zkušenosti. Jako student na universitě ztratil křesťanskou víru, ale znovu ji získal. Pokoušel se tedy, aby poselství Kristovo vyjádřil dnešnímu světu novým moderním způsobem. Měl úspěch, ale malý. Došel tedy k závěru, že je potřeba převychovat svět křesťanskými vládci. Ale poznal, že i to je prozatím marná snaha. Hlavní důvod toho neúspěchu je v tom, že je tu dodnes stále činná živá síla zloby, kterou musíme spolu s Kristem přemoci.

Toho si byli dobře vědomi duchovní autoři, kteří, jako např. sv. Ignác z Loyoly, předkládají rozjímání ?o dvou praporech?, tj. o dvou opačných metodách, jak získat vládu ve světě. Nepřítel Kristův chce získat lidstvo tím, že jim nabízí smyslný blahobyt, povýšenost a kde to nestačí použije i násilí. Metoda Kristova je opačná: pokora a zdánlivá slabost kříže. Proto je od prvních dob metodou rozšíření Kristova království mučednictví, ať už krvavé nebo jenom vnitřní, jako zapírání toho, co nabízí svět. Ale ani to nesmíme brát tuze jednostranně. Tajemství kříže Kristova je totiž neodlučitelné od zmrtvýchvstání. Proto po celé dějiny církev umírá a vstává z mrtvých. Kdo to můžeš pochopit, pochop to! Je to podivuhodné.

Ale je tu ještě jiný prvek, který vzbuzuje údiv. Světská moc je nerozlučně spojena s jistým násilím. Proto se panovník odděluje od ostatních, aby se jeho autorita neumenšila přílišnou důvěrností se všemi. Kristus volá všechny, kdo se dobrovolně k němu přidají, aby vládli spolu s ním. Na obrazech posledního soudu jsou zobrazeni vedle něho sedící apoštolové a všechny typy svatých. Tam, kde kraluje Kristus, stávají se spolukráli i všichni ostatní. Lidé tedy dosahují toho, k čemu byli na počátku stvořeni, jak čteme v Bibli: ?Bůh jim požehnal a řekl jim: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad vším živým, co se na zemi hýbe. Tzv. vědecký názor činí člověka závislým na všech živlech a na všech přírodních zákonech, Kristus král jej z tohoto otroctví prvků osvobozuje, z ponížení ho pozvedá, aby v plnosti času zasedl vedle něho na trůn slávy, aby spolu s ním žil a kraloval na věky věků.