?Čas vše mění, i časy, on k vítězství vede pravdu, co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.? Kdopak si dnes ještě vzpomíná na staré časomírové verše Jana Kolára. Je v nich pradávná moudrost, která by měla působit jako uklidnění, ale která je ve skutečnosti hluboce pesimistická. Je tu ohlas starých náboženství s jejich mystikou času. On jediný je nekonečný a nikdo jiný. Čas ? Chronos je jediný pravý bůh, on plodí bohy i lidi, nebe i zemi. Ale v zápětí je pohlcuje. Jeho symbolem je věčně se točící kolo nebo had požírající svůj vlastní ocas. I biblický kazatel se zamýšlí nad cyklickým zánikem a návratem všeho dění: ?Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí? (1,5 ? 6). Důsledek pro nás? Nepřejte nikomu příliš mnoho let. Je to jenom na chvilku. Nových roků už bylo a ještě jich bude nekonečně mnoho, kdo o nich ví a kdo se o ně stará!

Je-li čas takový všemocný tyran, není divu, že se proti němu lidé chtějí vzbouřit. Stará řecká mytologie to líčí názorně. Na počátku byl všemocný bůh Chronos. Rodily se mu děti, ale on je vždycky pohltil. To trvalo až do doby, kdy se narodil Zeus. Byl pěkného vzhledu, proto ho matka utajila před lidožravým otcem. Na Krétě ukazují vysokou horu, kde se skrýval. Zeus rychle dospěl do síly, Chronose svrhl a stal se otcem věčných bohů on sám. Řečtí bohové jsou tedy věční, nepodléhají času. Ale proto se museli usídlit na vysokém Olympu, kde pijí nektar a jedí ambrosii. Zde na zemi se všecko mění a nic nezůstává. Filosof Heraklites, když o tom uvažoval, se rozplakal. Ale ostatní přece jenom něco našli, co se nemění, co je věčné. Jsou to ideje, matematické a logické principy. Dvě a dvě jsou čtyři. Tu větu žádný čas nezničí, bude platit vždycky. Platón jako člověk umřel před mnoha stoletími, ale jeho myšlenky dodnes opakujeme. Přijímáme je nebo odmítáme, ale jsou nezničitelné. Úsilím scholastické filosofie bylo posbírat tyto věčné pravdy, utvořit z nich systém, abychom měli v tomto měnivém světě oč se opřít: věčně platnou filosofii. Je to ovšem snaha ušlechtilá. Ale zachrání člověka? Ten se bude slunit ve světle věčných pravd, ale jenom na čas. Pak zemře jako ostatní.

Jaké má o času pojetí Bible? Čas se rozhodně nepovažuje za vševládnoucího boha. Jahve je pánem věčnosti i času. On dává čas všemu, co stvořil: lidem i celému světu. Všecky časy jsou v jeho rukách. On sám si bere čas, aby vykonal své obrovské dílo spásy v dějinách. Jak dlouhý čas je komu dán? Dostane každý tolik dní života, aby mohl splnit to, k čemu je poslán, o nic méně a o nic víc. Z toho ovšem plyne povinnost času využít, nepromarnit ani minutu.

I světská moudrost napomíná k využití času. ?Carpe diem, hleď využít každého dne!? říkali staří Římané. Samozřejmě se aplikuje ta rada podle názorů, jaké má kdo o životě. Je také starořímské rčení: ?Ověnčeme se růžemi, dokud kvetou!? Radostí je málo a kdo jich neumí využít, ztratí mládí. Před časem přišla z Ameriky zásada: ?Čas jsou peníze.? Tu jde o využití momentů k jinému cíli, ekonomicky. Studenti se na počátku školního roku napomínají, aby hleděli využít doby studií k obohacení svých vědomostí. Ale užívá se té zásady i v morálním smyslu: Hleď v životě něco opravdu dobrého udělat, aby po tobě něco zůstalo, abys nežil nadarmo! Všecka tato napomenutí a rady předpokládají tuto situaci. Objevil se člověk na světě. Dostal čas delší nebo kratší. Ať tedy svobodně volí, jak a k čemu ho použije. Je to velká odpovědnost.

Biblické pojetí je však jiné. Bůh nedává nikomu prázdný čas, aby si ho sám zaplnil. Prozřetelnost určila každému od věků jistý úkol. Záleží ovšem na jeho svobodném souhlasu s vůlí Boží spolupracovat, ale nesmí si ji vymýšlet, musí ji hledat. Dal by se rozdíl mezi profánním a biblickým využitím času osvětlit tímto přirovnáním. Zavolají někoho, aby promluvil do rádia. Řeknou mu: ?Dáme vám k dispozici čtvrt hodiny.? ? ?A o čem mám mluvit?? ? ?Vyberte si sám téma, které se vám hodí. Ale počítejte s tím, že nesmíte překročit čtvrt hodiny. Ať tedy nezůstane váš proslov nedokončený!? Ale můžeme si představit i jinou situaci. Ti, co zavolali mluvčího do rádia, mu řeknou: ?Slyšeli jsme, že jste byl na světovém kongresu o tom a o tom tématu. Byli bychom rádi, abyste o tom tématu podal obsažný referát našim posluchačům.? ? ?Obsažný referát! A kolik času mi dáte, abych o tom mluvil?? ? ?Tolik, kolik budete potřebovat k tomu, aby byl váš doklad skutečně obsažný a úplný.? Ten první případ je symbol pojetí profánního, ten druhý nás uvádí do myšlení biblického.

Když si lidé připíjejí na zdraví, obyčejně přidávají: ?A ještě na mnoho dalších let!? Mladí to berou jako samozřejmé. Staří se zamyslí a odhadují, s kolika léty se dá ještě rozumně počítat. Otázka však není úplně správně položená. Lepší by bylo ptát se následovně: ?Jakou práci ode mne Pán Bůh ještě čeká? Jaký úkol mám v životě ještě splnit?? Je-li to opravdu Boží vůle, pak léta nepochybí. Čas budeme mít k dispozici jistě.

Světci se často těšili na smrt. Přáli si být co nejdříve s Bohem. Ale neodpírali poslání. Je známá episoda z života sv. Ignáce z Loyoly. Jeho společník P. Laynez se vrátil velice unavený z cesty. Ignác mu dal otázku: ?Představte si, že by vám dal Bůh na vybranou: buď hned zemřít a jít do nebe anebo tu na zemi zůstat s nadějí, že ještě něco dobrého uděláte, ale bez záruky nebe. Co byste si vybral?? ?Samozřejmě to první? zněla odpověď. Sv. Ignác pokýval hlavou a dodal: ?Já myslím, že bych si vybral to druhé i s velkým rizikem pro mne samého. Vždyť moci udělat něco dobrého, něco pro Boží slávu je cíl života.?

Něco podobného čteme i v životopise sv. Martina z Tours. Už byl na prahu smrti. Ale jeho učedníci plakali: ?Proč nás, otče, opouštíš? Co si bez tebe počneme?? Sv. Martina to dojalo a modlil se: ?Jsem-li ještě potřebný, neodpírám pracovat.? Co lepšího tedy můžeme i my očekávat od času, který máme před sebou, než vědomí, že jsme potřební, že máme úkol, že naplníme čas, který dostáváme jako velký Boží dar.