Je to líbivá scéna ve filmech o životě Krista. Ježíš, který je obraz mírnosti, se tu najednou promění ve starozákonního proroka, který hromovým hlasem a spleteným bičem vyhání kupce z chrámu. Jistě to musela být i ve skutečnosti velmi napjatá situace. Nedovedeme si představit, že by usazení krámkaři snadno vyklidili místo jenom proto, že by jim někdo řekl, aby šli pryč. Muselo se jim nahnat pořádně strachu. Svádí-li tedy tato scéna k filmovým záběrům, nelíbila se některým Otcům církve. Propagovali totiž ideál stoického klidu a považovali hněv za nebezpečnou vášeň, která už sama v sobě vydává člověka v nebezpečí nemorálních činů. Rozhněváš se, píše jeden stoický filosof, a zabiješ slepici, která se ti připletla mezi nohy. Ale mohl to být i tvůj vlastní otec. Vždyť rozlítěný člověk neuvažuje, jedná podle svého impulsu. Kdopak může ručit za to, co vyvede? Lék proti tomu je apatheia, klid duše, která umrtvila všechny vášně a nedá navenek ani znát, že ji něco dojímá nebo zlobí. Dnes je u nás ještě známé rčení: s klidem Angličana. Není to náhodné. V minulých stoletích se v Anglii stoičtí autoři čítali v kolejích pro výchovu mládeže.
Ale problém není tak jednoduchý. Je nutné považovat každé vzplanutí citů za nebezpečnou vášeň? Je ideální člověk, kterého nic nerozčílí, ale také nic nenadchne, který je - jak říkáme i dnes - apatický, nebo jak se lidově říká: božídárek bez kvasnic? Je to nemorální, rozhněvat se, když vidíme, že se děje zlo, a zachovat klid, když druhému ubližují? Křesťanská morálka se naučila rozlišovat. Říkáme-li každému citovému vzplanutí vášeň, pak musíme rozlišovat vášně dobré, tj. impuls k dobrému, od vášní zlých, tj. vzplanutí ke zlému. Kromě toho mají i dobré vášně své meze. Přirovnávají se k bujným koňům. Držíš-li je pevně na otěžích, ujedeš kus cesty. Když ztratíš nad nimi vládu, když se stanou nekontrolovatelnými, přivedou tě do neštěstí.
Konkrétní případ pak je hněv. Kdy je spravedlivý a kdy je nespravedlivý? Staří autoři to rozlišovali těmito výrazy: musíme se rozhněvat proti ďáblům, ne proti lidem. V našem způsobu mluvení je lépe říci: je dobré vzplanout proti zlu, ne však proti lidem. Svatý Jan se v jedné své homilii velice rozhorlil proti heretikům, kteří rozkládají jednotu církve. Ale pak se svých vlastních slov zalekl a omlouvá se: To všechno říkám proti zlu, ne proti lidem; ty musíme milovat, i když chybují, a napravovat jejich poblouzení láskou, ne rozčilením.
Není pochyby o tom, že byl spravedlivý hněv Ježíšův. Proti čemu tolik vzplanul? Středověcí autoři mluví při této příležitosti o simonii, svatokupectví. To bylo tehdy velice rozšířené. Za peníze si hleděli mnozí opatřit církevní úřady a i kněžská a biskupská svěcení. Proto byly v církevním právu stanoveny přísné tresty proti kupčení se svatými věcmi. Někteří šli ve své horlivosti proti zlu tak daleko, že považovali za špatný každý obchod, jak např. náš Petr Chelčický. Dnešní moralisté došli k rozumnému kompromisu. Prodávat a kupovat patří k životu, je to tedy práce jako jiné práce. Když se dělá poctivě, proč by neměla člověka posvěcovat? Vyskytnou se přitom zvláštní případy: svěcené růžence, kalichy pro sloužení liturgie, apod. Smějí se prodávat? Odpověď je jednoduchá: za stejnou cenu jako neposvěcené. Kalich je ze zlata a jeho ulití dalo mnoho práce. To všechno se musí dělníkům zaplatit, ne proto, že je to kalich, ale proto, že jde o zpracované zlato, za stejnou cenu, jako jiný předmět profánního účelu. Totéž platí o práci kněze. Je placený za to, že učí jako každý jiný učitel, nestoupá jeho plat proto, že vyučuje posvátnou nauku. Tak je tomu i v jiných případech.
Při vysvětlení scény evangelia, kde Ježíš vyhání kupce z chrámu, se moderní exegeté neomezují na morální stránku události. Daleko důležitější je vidět ji v souvislosti s biblickou historií. Nešlo tu jenom o vyčištění chrámového prostoru od nedůstojného hluku. Ostatně dovedeme předpokládat, že se krámkaři zase vrátili. Co přitom všem pohoršilo farizeje, byla okolnost, že si Ježíš přisvojil autoritu nad jeruzalémským chrámem, tedy nad místem, které bylo pro Židy nejsvětější.
Chrám je všeobecný náboženský pojem. Je to místo, kde se předpokládá, že božstvo přebývá. Ale do jisté míry je tím místem také vázáno. Bůh je v chrámu. Aby se lidé k němu modlili a přinesli mu dary, je potřeba jít do chrámu. Protože bylo toto mínění všeobecné, Bůh Izraele se na počátku postavení chrámu bránil. Dokazuje lidem, že je všude, že opatruje sé věrné na každém kroku, že k němu mohou volat všude, i v hlubinách moře, jak to ukazuje vypravování o Jonášovi. Nakonec však přece jen Bůh dovolil postavení jeruzalémekého chrámu a slíbil, že mu bude modlitba na tomto místě zvláště milá a že to bude místo svaté.
Ale přesto byl chrám, jako všechno ve Starém zákoně, předobrazem nové skutečnosti, která má přijít v Novém zákoně. Tu je privilegovaným místem, ve kterém přebývá Bůh, osoba Ježíše Krista. Při očištění chrámového prostoru ukázal tedy Ježíš právem svou autoritu nad chrámem. Později se to projeví ještě důrazněji, když se při jeho smrti chrámová opona roztrhla (Mt 27, 51) a když později byl chrám úplně rozbořen. Od té doby je to on, v kom přebývá plnost božství (Kol 1, 19).
Ale on je také hlava církve, svého mystického těla. Všichni věřící mají účast na jeho Duchu. Jsou tedy i jejich duše chrámem, bydlištěm Božím. Čteme o tom už u sv. Pavla. Ale hojně rozvádějí tuto myšlenku mystičtí autoři. Jednotlivosti jsou někdy hravé, jako např. když ukazují, které schopnosti odpovídají kterým částem chrámu. Daleko důležitější je myšlenka základní: jako chrám posvěcuje celé město, tak lidská duše je povolána, aby posvěcovala celé okolí, ve kterém žije. V nebeském Jeruzalémě už nebude chrámu, protože je celý posvěcen přítomností samého Krista. Podobně má být i úzké okolí křesťana posvěceno jeho přítomností, Duchem svatým, který žije v jeho srdci. Musí ovšem on sám nejdříve svůj vlastní chrám očistit, a pak očistí všechno, s čím přijde do styku. V životopisech mnichů se vypravuje, že šli bydlet do pouště, kde bydleli démoni, aby to místo od nich osvobodili. Dnes bydlí démoni ne tolik na poušti, ale víc ve městech. Ale věříme, že jsou dobří křesťané schopni i tato města očistit, aby se nakonec celý svět stal Božím chrámem.