Chlapec si hrál po večeři na ulici s kamarády. Přišla pro něj matka, aby ho odvedla domů. Malý protestoval: ?Nesmím si ani hrát? Co je na tom zlého?? Dostal ovšem případnou odpověď: ?Nic na tom není zlého, ale teď už je pozdě. Všecko má svůj čas.? Na další straně podobný úsudek pronášíme o politicích, kteří hájí ideje, o které už lidé nemají zájem, nebo o obchodnících, kteří vystavují zboží mimo příhodnou sezónu.
I Bůh proto jedná vždycky v pravý čas. V biblické mluvě se to vyjadřuje slovy: ?Když se čas naplnil?? Kdy se naplní definitivně?
Říkáme, že se tak stane, až nebe a země pominou. Na ikonách posledního soudu bývají nahoře dva andělé, kteří svíjejí nebeskou oblohu. Je ve formě svitku, na který se kdysi psávaly knihy. Na rozvinutém je vidět slunce, hvězdy, měsíc. Nyní se svíjí tak, jako když se kniha dočetla a odkládá se. Podle prastarých mytologií je čas věčný. Je to bůh Chronos, který zrodil bohy a lidi. Jeho symbolem je kolo, které se stále točí, nebo had, který užírá svůj vlastní ocas. V tom čase máme všichni nějaké hodiny, léta, a pak nás kolo života rozdrtí. Země má čas delší. Jsou to ?věky?. Ale i ty pominou. Po této zemi přijdou jiné, ve věcích budoucích. Tak si to představovali staří pohané. Biblické pojetí je docela jiné. Bůh se nezrodil v čase, ale vládne na věky věků. Není času poddaný. On jej dává zemi i lidem. Ten darovaný čas znamená poslání, úkol. Kdo své povinnosti splnil, vyčerpal svůj čas, který dostal.
V minulém století byli někteří exegeti, kteří myslili, že Ježíš předpovídal konec světa, jako by byl velmi blízký. Proto i sv. Pavel myslel, že někteří z jeho součastníků se dočkají druhého příchodu Kristova (srov. 1 Sol 4, 15). Jisté je, že se současníci Ježíšovi dočkali pádu Jeruzaléma, který je obrazem posledních dnů světa. Ale slova sama mají i hlubší, nadčasový smysl. Bůh stvořil svět a dal mu nezvratitelný rytmus. Nic nemohlo vzniknout, nedal-li tomu Bůh existenci, ale také nic nemůže pominout, než se stane to, k čemu to bylo stvořeno. Proto mluví Bible často o ?plnosti času?. Všechno přichází, když se ?naplnil čas? (srov. Lk 1, 20). Tím víc to platí o životě člověka. Zdá se, že je mnoho smrtí náhodných, nepředvídaných. Vypadají, jako by nečekaně překazily splnění úkolu. Ale to je lidská iluze. Úkoly Boží a lidské se nekryjí. Bůh nikoho nevolá k sobě ?předčasně?, ale až se ?stane všecko?, co patří k jeho životu. Potom všecko pomíjí, nic nezůstává. Říkají, že řecký filosof Herakleitos, který vycházel z tohoto zjištění, nakonec umřel smutkem. Proto se starala řecká antická filosofie o to, aby našla ve světě něco, co nepomíjí, něco stálého. Jen to může být pravé. Klasičtí myslitelé došli k závěru, že stálými a neproměnnými jsou ideje, myšlenky. Kdo je Platon? Už se dávno rozpadl v prach. Ale jeho myšlenky dodnes žijí, čtou se jeho knihy. Dějiny národů tvoří především jejich kultura. Ta pak roste z myšlenek velkých lidí. Ty myšlenky pak žijí v knihách, ve školním vyučování, v mluvě národa. Jsou jakoby naším duchovním podnebím, ve kterém rosteme. Proto si všichni ?idealisté? myšlenek lidstva velmi váží. Ale přece jen přehánějí. Ideje se zapomenou, přetvoří, degenerují. Bible vidí základ dějin také v myšlence, ne však v lidské, ale Boží. Bůh ji vyslovil na počátku svým slovem. A to, co Bůh řekne, je věčná skutečnost. Kristus pak je Bůh. Proto i jeho slova vytvářejí dějiny, jsou jejich věčný smysl. ?Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.?
odeslat článek
vytisknout článek
