Navštívil jsem známou rodinu. Ptám se: ?Co dělá malý?? Slyším matčinu odpověď: ?Co by dělal? Hledí do televize. Nemůžeme ho od toho odtrhnout, ani když ho voláme k jídlu. Myslím, že to není normální. Ale co mám dělat?? Je tu tedy zásadní otázka: Je to normální? Už před lety vyšla knížka od Jerryho Mandese s titulem: Čtyři důvody proti televizi (italsky v Bari 1982). Divný titul, když vidíme na všech zdích okolo reklamy na nové televizory a když slyšíme lidi mluvit o tom, co bylo včera v televizním programu. Ale není to kniha úplně osamocená. Už před několika lety jeden Američan /Don McGuire/ začal boj za zrušení televize v knížce The Day Television /Den, kdy zemřela televize, New York 1966/. Mandes je systematičtější a shrnuje, jak už v titulu hlásá, své důvody do čtyř bodů.

První důvod je, řekli bychom, ekologický. Dnešní společnost je tak uspořádaná, že nás den ze dne víc vzdaluje od přímého styku s přírodou. Ti, kdo žijí ve velkých městech, mají k ní daleko. V parcích je z ní jenom umělá rezervace. Lidé tímto vzdálením se přírodě vždycky trpěli. Dělali proto všechno možné, aby se k ní nějak vrátili. V neděli vstávali časně, aby mohli vláčkem vyrazit někam do okolí. Brávali děti s sebou, aby mohly skotačit někde na louce a objevit, že existují rostliny, zvířata, rybičky. I nejbohatší pán si zul boty u potoku, aby se dotkl tekoucí vody. Jak byli lidé smutní, když v neděli pršelo. Ztratili kus skutečného života. Pohrdalo se těmi, kdo nikde nebyli a nic neobjevili. Dnešní člověk objevuje ovšem nesrovnatelně víc lesů, hor, zvířat, moří. Ne však ve skutečnosti, ale ve filmové iluzi televizního programu. Ví mnoho o životě, ale nežije ho. Jeho poznání není setkání.

Druhý důvod proti televizi je sociální. Žijeme víc a víc pod tlakem. Zdá se, že jsme svobodní, ale ve skutečnosti nemáme na nic samostatný názor. I dříve tomu tak bylo. Vždyť i na vesnicích a v malých městech řeči, vyřčené názory tyranizovaly tak, že se málokdo mohl ozvat proti. Ale bylo to pořád násilí zvenčí, od lidí, které jsme mohli identifikovat, zjistit, odhadnout jejich úmysly. A když dotírali, zavřeli jsme dveře. Doma jsme byli sami. V televizi je tomu jinak. Tu nám neznání činitelé na všecko rafinovaně podsunují své názory. Nemůžeme je kontrolovat, ani nevíme, jaké úmysly se za tím skrývají. Náš světový náhled je zfalšován manipulanty.

Třetí důvod rozvíjí myšlenku vyslovenou v předcházejícím. Tím, že člověk nekontroluje zprávy, které přijímá, ubíjí sám sebe. Setkání se skutečností vyprovokuje automaticky postoj. Potkat hada v lese je jistě docela odlišný zážitek, než se dívat na snímky hadů. Nejsou nebezpeční, neutíká se před nimi. Ale ani motýli nejsou lákaví. Nehoníme je kloboukem. Člověk v televizi vidí svět, ale ve skutečnosti jej vnímá jenom okrajově, matně. Uzavírá se sám do sebe a je bez přirozených dojmů vůči zážitkům. Jsou-li na programu lidé, kteří pláčí, brzy se naučí s nimi neplakat.

Čtvrtý důvod proti televizi se vrací k druhému. Vidíme v obrazech svět. Vidíme mnoho. Ale přesto vidíme jen jednu jistou část světa. Tam, kde televizi kontrolují ideologové, vystřihují nám ze skutečnosti jenom jisté tendenční záběry, abychom viděli to, co chtějí oni. Ale i tam, kde je televize v rukou svobodných lidí, je obraz světa velice částečný. Dává se jenom to co se líbí a na čem se vydělává. Je důstojné, aby si člověk vytvářel svůj názor na svět těmito hledisky?

Co k tomu všemi říci? Televize je jeden z největších sociálních vynálezů století. Jistě změnil zásadně mentalitu lidí, otevřel jim nové široké obzory. Tu slyšíme zdrcující kritiku jeho činnosti a existence. Ale pomůže to? Kniha nezničí to, co miliony kupují a společnost sama rozšiřuje. Je tedy kniha úplně zbytečná, hlasem volajícího na poušti?

V recenzi Mandesovy knížky v Civiltà Cattolica se upozorňuje, že jsou tyto ?čtyři důvody? úplně negativně pojaty, nebere se vůbec ohled na to, že jsou také upřímní a opravdoví umělci, kteří pracují pro televizi. Že i v televizních informacích je mnoho pozitivního, výchovného. Kromě toho, musíme-li uznat skutečnost, platí to i o skutečnosti televize. Je tu, většina lidí před ní stráví celé hodiny. Je v této situaci možné, aby se jí normální člověk radikálně zřekl? Jak by žil mezi druhými?

Nemůže být tedy ani naším úmyslem řešit otázku o existenci televize. Křesťanská morálka se nepostaví výhradně ani na stranu těch, kdo ji propagují, ani na stranu těch, kdo ji ruší. Ale křesťané se při této debatě vrátí ke svým vlastním zásadám, ke svému základnímu postoji ke všemu stvořenému. Věci jsou dobré, když se užívají k dobrému a jsou zlé, když vedou ke zlu. Kde je hranice mezi těmito dvěma poli? Nevyměříme ji věcmi, ale svědomím a vnitřní ukázněností.

Křesťanství nikdy nepodlehlo enkratické herezi, nikdy netvrdí, že jídlo a pití je zlé. Ale přesto vždycky a za všech okolností nabádá k postu. Umět se ovládat v jídle a pití je známka střídmého člověka. Ale křesťanská askeze aplikovala tutéž zásadu i na užívání očí a uší. I pohledem, díváním se, svým způsobem jíme a pijeme vnější vjemy a dojmy. Nestřídmost na tomto poli je daleko fatálnější, ochromující, než je nestřídmost v jídle a pití. Nestrávené množství pokrmu otráví a oslabí tělesný organismus. Nestrávené množství televizních dojmů otravuje a oslabuje organismus duševní.

Kdyby se mně někdo zeptal, co soudím o Mandesových čtyřech důvodech proti televizi, považuji-li je za skutečné, odpověděl bych bez váhání: jsou pravé a platné pro ty, kdo se neumějí ovládat, kdo se neumějí postit. Slovo ?půst? vypadá starodávně. Máme dojem, že už dnes není aktuální. Moderní prostředky a sociální vymoženosti doby nás naopak přesvědčují, že jsou půst a askeze nesmírně aktuální právě dnes, že je pole jejich rozsahu daleko širší a že jsou naprosto nutné k tomu, aby byl člověk člověkem. Kdosi nazval moderní informační prostředky ďáblem dnešní doby. Řekli bychom k tomu, že i ten se dá vymýtit jenom postem a modlitbou jako tomu bylo vždycky /srv. Mk 9,28).