Páni kardinálové,
ctihodní bratři v biskupské a kněžské službě,
vážení pánové a dámy,
drazí studenti!
Jsem velice rád, že mohu společně s vámi zahájit akademický rok a zároveň slavnostně otevřít novou knihovnu spolu s Aulou Magnou. Děkuji generálnímu kancléři, panu kardinálovi Camillu Ruinimu, za slova na uvítanou, jimiž mě jménem celé akademické obce pozdravil. Zdravím váženého rektora, Mons. Rina Fisichella, a děkuji mu za projev, kterým zahájil tento slavnostní akademický akt. Zdravím kardinály, arcibiskupy a biskupy, představitele akademické obce a profesory i všechny ostatní zaměstnance univerzity. Zvláště srdečně pak zdravím všechny studenty.
Rád vzpomínám na svou poslední návštěvu v Lateránu a chtěl bych navázat na téma, kterému jsem se věnoval minule, jako by od té doby čas ani neplynul. Toto akademické prostředí vybízí zcela zvláštním způsobem k tomu, abychom znovu otevřeli téma krize kultury a identity, jež se v posledních desetiletích, nikoli bez známek určité dramatičnosti, stává stále více aktuálním. Na univerzitě totiž dochází k uchováváni tradice, která přetrvává staletí; a právě knihovna je místem, kde je tradice pociťována nejsilněji, může v ní zazářit plodnost pravdy, je-li prostě a s otevřeností přijata ve své autenticitě. Na univerzitě se rodí nové generace, které očekávají podložené a vyčerpávající odpovědi na odvěkou otázku po smyslu vlastní existence. Toto očekávání nesmí být zklamáno. Dnešní doba, zdá se, dává přednost umělé inteligenci, která stále více dominuje experimentální technice a přitom se zapomíná na to, že veškerý vědecký výzkum musí přece vždy sloužit především člověku, chránit ho a pomáhat mu na cestě k autentickému dobru. Přeceňování ?činnosti? a opomíjení ?bytí? nesměřuje k dosažení vyrovnanosti, kterou má každý zapotřebí k tomu, aby mohl dát vlastní existenci pevný základ a platný smysl.
Každý člověk je totiž povolán k tomu, aby dával smysl vlastnímu konání, zejména děje-li se tak v souvislosti s vědeckým objevem, který popírá samotnou podstatu osobního života. Nechá-li se lidstvo pohltit touhou objevovat bez ohledu na okolnosti plynoucí z hlubšího pohledu na danou skutečnost, by mohlo vést ke katastrofě, o které mluví antický mýtus: mladý Ikarus, jemuž se zalíbila myšlenka, že doletí k absolutní svobodě bez ohledu na varování starého otce Daidalose, se začal stále více přibližovat k slunci, ale zapomněl na to, že křídla, s nimiž se k nebi vznesl, jsou z vosku. Zdrcující pád a smrt jsou cenou, kterou pak musel zaplatit za svou iluzi. Antická báj má nadčasovou platnost. V životě existují mnohé iluze, kterým nelze věřit bez rizika katastrofálních důsledků pro život vlastní i životy druhých.
Univerzitní profesor má za úkol nejen hledat pravdu, jež vyvolává neutuchající úžas, ale také se zasazovat o to, aby byla všestranně prozkoumána a bránit ji před jejími zužujícími a zkreslenými interpretacemi. Klást do středu pozornosti téma pravdy není jenom teoretický úkon vyhrazený úzkému okruhu myslitelů. Naopak, je to celoživotní úkol dávající hluboký smysl životu a vzbuzující odpovědnost ve společenských vztazích (srov. Ef 4,25). Pokud se totiž nechá stranou otázka pravdy a konkrétní možnost každé osoby dosáhnout jí, život se omezí na řadu hypotéz postrádajících opěrné body. Jak říkával proslulý renesanční humanista Erasmus: ?Mínění jsou zdrojem štěstí za vysokou cenu! Pochopit pravou podstatu věcí, i když jde o věci minimální důležitosti, stojí velké úsilí.? (Chvála bláznovství, XL, VII). A tomuto úsilí se univerzita musí snažit dostát prostřednictvím studia a bádání v duchu trpělivé vytrvalosti. Toto úsilí totiž umožňuje postupné pronikání k jádru věcí a vzbuzuje vášeň hledat pravdu i radost z jejího nalézání. V této souvislosti bych chtěl citovat slova biskupa Anselma z Aosty, která jsou stále aktuální. ?Ať tě hledám toužebně, ať po tobě toužím, hledaje, ať tě miluji, když tě najdu, ať miluji, když tě najdu znovu? (Proslogion, 1). Kéž se mezi těmito zdmi najdou vnímavé osoby schopné mlčení a rozjímání, na jejichž základě otázky vyvstávají na mysli, které dokáží ocenit jejich důležitost, účinnost a důsledky pro osobní život i život společnosti. Bůh je poslední pravdou, k níž přirozeně tíhne každý rozum vedený touhou po dokonalém naplnění cesty, která je mu určena. Bůh není prázdným slovem, ani abstraktní hypotézou. Naopak, je základem, na němž budujeme vlastní život. Žít ve světě ?veluti si Deus daretur? s sebou nese odpovědnost, která nás vede k tomu, abychom zkoumali každou možnou cestu, jak se co možná nejvíce přiblížit k Němu, jenž je cílem, k němuž směřuje všechno (srov. 1 Kor 15,24). Věřící ví, že tento Bůh má tvář a že se jednou pro vždy v Ježíši Kristu přiblížil každému člověku. Důrazně to připomíná 2. vatikánský koncil: ?Vždyť svým vtělením se jistým způsobem spojil s každým člověkem on sám, Boží Syn. Lidskýma rukama pracoval, lidskou myslí přemýšlel, lidskou vůlí jednal, lidským srdcem miloval. Narozen z Panny Marie, stal se opravdu jedním z nás, ve všem nám podobný kromě hříchu? (Gaudium et spes, 22). Poznat Jeho znamená poznat plnou pravdu, která dává nalézt svobodu: ?Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí? (J 8,32).
Ještě než skončím, chtěl bych vyjádřit potěšení nad tím, že ke stávajícímu areálu přibyly nové budovy, které rozšiřují původní univerzitní komplex a činí z něj stále příjemnější a dokonalejší místo ke studiu a bádání, jež obohacuje život celé akademické obce. Pojmenovali jste po mně Aulu Magnu. Za tuto laskavost vám děkuji a věřím, že bude plodným centrem vědeckého dění a umožní Lateránské univerzitě, aby mohla být nástrojem smysluplného dialogu mezi různými náboženskými a kulturními institucemi ve společném úsilí hledání dobra a tolerance pro všechny.
S těmito pocity prosím Pána, aby toto místo zaplavil hojností svých světel, svěřuji tento akademický rok ochraně Nejsvětější Panny a všem uděluji milostivé apoštolské požehnání.
Přeložil M. Glaser
Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii
odeslat článek
vytisknout článek
