Ježíš vysvětloval v synagogách Písmo. Ne jako jiní rabbi, ale jako ten, kdo má moc. Postoj křesťanů k Písmu svatému je tedy jiný než k četbě jiných knih. ?Otcové církve?, píše Pavel Evdokimov, ?nečetli texty, ale setkávali se při četbě s živým Kristem a Kristus mluvil k nim. Přijímali jeho slova jako eucharistický chléb a eucharistické víno.? Toto přirovnání je staré. Nacházíme je už u Origena. Ten upozorňuje na to, že se křesťanská liturgie skládá ze dvou částí: z liturgie slova a liturgie eucharistické. Obojí spolu souvisí. V první části k nám přichází Boží Syn pod způsobou slova, v druhé části pod způsobou chleba a vína. Musíme se tedy připravit, abychom ho přijali důstojně. Kdo čte knihu jenom jako knihu, odloží ji, když ho přestane zajímat. Úplně jinak čteme dopis, který nám napsala matka. V každé větě tu je něco, co se nás přímo dotýká.

Když sv. Basil psal pravidla pro mnišské bratrstvo, které založil, každý předpis doložil slovy Písma svatého. Chtěl tím říci: To, co se vám tu ukládá, není můj výmysl, ale jsou to slova Kristova, je to on, kterého máte poslouchat. Něco podobného se opakuje později v životě sv. Františka z Assisi. Také okolo něho se shromáždila skupina bratří, kteří ho chtěli následovat. Byl vyzván, aby pro ně sestavil pravidla života. Uchýlil se do samoty, do jeskyně v místě Fonte Colombo. Tam se celou dobu modlil, aby ho Bůh osvítil a vnuknul mu správné myšlenky. Ale sotva začal psát, nedokázal vyjádřit nic jiného než to, co stojí v evangeliu. Zdálo se mu zbytečné a neužitečné, aby k tomu něco přidával. Vždyť přece chce poslouchat samého Krista!

Ale jeho pravidla přece jenom byla rozšířena. Přidaly se k slovům evangelia církevní předpisy pro řeholníky. Vznikla tedy kombinace slov Božích a lidských současně? To by nebylo šťastné řešení. Situace však je jiná: věříme totiž, že týž Kristus, který mluví v evangeliu, dále se k nám obrací v hlasu církve, která je jeho mystickým tělem. Tedy i její autentická slova mají moc a sílu zasahovat do života jednotlivců a přetvářet svět. Je to pro nás velkou útěchou. Uprostřed ohlušující vřavy světa můžeme přesto slyšet slova, která jsou pravdivá a která mají moc a sílu, která je nám ku pomoci k dobrému.

Slova jsou krásný nástroj dorozumění mezi lidmi. Zvířata vydávají jenom skřeky, aby upozornila na nebezpečí, vzájemnou blízkost apod. Slovy se dá naopak přelévat bohatost duševního života do mysli a srdce druhého člověka. A přece si často stěžujeme na jejich slabost. Nářky pocházejí především ze strany těch, kdo mluví z povinnosti, ve funkci ? od rodičů, učitelů, vychovatelů, kazatelů. Poučují slovy. Ti, kdo je slyší, je vnímají, ale neberou je vážně. Slovy se svět nezmění, říkáme proto pesimisticky. Jsou to ovšem nářky upřílišené. Slovy se koná také mnoho dobrého. Ale přesto je jejich moc dost omezená. Slova Boží jsou naopak jiného rázu. Slovem stvořil Bůh svět. Stalo se to, co řekl. Ježíš mluví jako člověk, lidskou řečí. Ale je bohočlověk. Proto jeho lidská slova mají moc Boží. Slovem uzdravuje nemocné, slovem zahání zlé duchy. Slovem také učí. Kdo jeho slova přijme, neroste jenom v poznání, ale přijímá Boží moc a ta jej přeměňuje, pokračuje v něm dynamismus prvního stvoření, roste Božím slovem.

Nejen křesťané, ale i jiná náboženství mají posvátné knihy, ve kterých je obsaženo Boží zjevení. Muslimové mají Korán a uznávají jeho božskou autoritu. Čte se proto v mešitách. Ale také se tam vysvětluje. Jakou moc mají tito vykladači? Jenom tu, která se dokáže jejich znalostí textů. Buď interpretují text správně, nebo se od jeho smyslu odchýlí. V tom druhém případě však ztrácejí autoritu, protože ta patří textu samému. Podobně postupovali i židovští vykladači Starého zákona. Čím se od nich lišil Ježíš? Je si vědom, že pravý smysl textů je on sám, a proto jeho osoba a jeho život jim dává plnost pravdy. V tomto způsobu vykládání pokračuje i církev. Promítá do textu Písma svůj vlastní život, svůj dějinný vývoj, své smutky a radosti. A v církvi samé i každý křesťan má číst Bibli podobně. Má v ní vidět jako v zrcadle to, co se děje v jeho vlastní duši, čte tu ty hlasy, které se ozývají v jeho vlastním svědomí, vidí tu obraz vlastního srdce. A také ochranu proti zlým vlivům.

Jan Moschos napsal pověstnou knihu Duchovní palouk, ve které posbíral historky o palestinských mniších staré doby. Mezi nimi je jedna o opatu Marcelovi. Když se večer setmělo, začal podle svého zvyku recitovat a zpívat žalmy. Najednou slyší venku hluk. Otevře dveře a vidí černé vojsko, které táhne do boje. Ptá se jednoho z vojáků: ?Copak je válka?? Ten mu odsekl: ?Válka! Podívej se, kolik jsi nás zmobilizoval svými žalmy!? Bizardní historka vyjadřuje všeobecné přesvědčení mnichů, že proti zlým mocnostem mají žalmy moc exorcismu. V jistém smyslu to platí o všech Božích slovech. Četba Písma svatého se tedy nikdy nepovažovala za pouhou četbu, ale za liturgický úkon. Při mši, která se slouží slavnostně, se nese evangelium se svícemi a s kadidlem. Poslouchá se vstoje, jakoby mluvil Kristus sám osobně. Dnes se čte směrem k lidu. Je to totiž četba. Ještě před poslední liturgickou reformou se však zpívalo nebo recitovalo směrem k ?severní straně?, odkud totiž podle tradice proroků symbolicky přicházejí nepřátelé. Slova Boží jsou schopna je zadržet.