Pročpak chlapci čítávali indiánky? Vypravování tu bývá monotónní, ale hrdinové, kteří v něm vystupují, dovedou to, co normální chlapec nevydrží: být např. uvázán ke kůlu, ostřelován šípy, ale přitom ani nemrknout okem, nedát znát, že ho to bolí, pohrdat těmi, kdo jsou bázliví a citliví. Napodobovalo se to pak v životě tak, že se odvážní chlapci např. koulovali sněhem v plavkách. Jeden francouzský inženýr si na ty chlapecké ideály vzpomíná. Píše: ?Když jsem byl mladý, obdivovali jsme ty, kdo nosili v zimě krátké kalhoty. Všeobecně se přijímalo za správné, že je dobré to, co stojí námahu a bolest. Dnes by to nazvali masochismem, převráceností, nazvali by hlupákem toho, kdo kluše pěšky, když si může sednou do autobusu. Vysmáli by se tomu, kdo by si dal trhat zub bez umrtvení.

Tento dopis je zajímavým svědectvím pro dvě odlišné mentality. Pro jednoho je začátek všeho dobra umět se zapřít, láska se projeví ustoupením ve prospěch druhého. Je to postoj, kterému se v dějinách spirituality říkalo asketický. Pro druhého je takové počínání trýznění sebe samého, masochismus, jistý druh zvrácenosti.

Je-li pravda, že se dnes rozšířilo tzv. druhé pojetí, pak se dá ovšem těžko mluvit o křesťanské askezi. Kdo ji pochopí? Aby se nám stala bližší, pokusme se roztřídit fakta, která sem patří, do 4 druhů: askeze nucená, askeze užitečná, askeze pro dokonalost, askeze z oběti.

Nucená je ta askeze, které se nemůžeme vyhnout. Říkáme jí strádání, nedostatek, bída, ponížení apod? Většina lidí je přesvědčena, že ty věci patří stále víc do minulosti. Kolik se např. musel napracovat domkář na svém políčku, kolik zimy se vytrpělo ve špatných bytech. Tyto nedostatky se ponenáhlu odstraňují. Ale zmizí docela? Je zajímavé, že i tam, kde roste blahobyt, se začíná strádat. Industrializace šetří lidské svaly, ale současně je oslabuje. Člověk trpí, i když sedí u stroje. Vytopeným bytem se stává méně odolným proti zimě.

Zkušenost z nucené askeze tedy vede sama sebou k askezi užitečné, sportovní. Chlapec, který má v koupelně teplou vodu, si pustí studenou sprchu. Dovede se otužovat. Předbíhá události a zacvičuje se. Přišel z vytopeného bytu do průvanu na chodbě? Nic se mu nestane, protože je otužilý. Nepovažuje za zvrácenost klusat bez potřeby po hřišti, protože má zájem o své svaly, které by zakrněly. To jsou normální pravidla sportovního postoje. Kam bychom přišli, kdybychom je považovali za masochismus?

Užitečnost podobného zapírání se ovšem přenáší i do duševní oblasti, do celého lidského života. Kdo chce vyniknout, uspět, dopracovat se jistého postavení, musí se naučit nebýt přecitlivělým, nedůtklivým. Musí umět, jak se říká, něco slíznout, otřepat se, když přijdou potíže, začít znovu, když se mu všecko sesypalo. Přehlíží maličkosti, protože má před očima životní cíl, úspěch.

Tato ?užitková askeze? se už blíží třetímu druhu, který jsme nazvali askeze pro dokonalost. Jde tu o podobný postoj: mít před očima hlavní cíl a obětovat maličkosti, které by stály v cestě jeho uskutečnění. Ale mezi jedním a druhým životním cílem může být propastný rozdíl.

Otázka o křesťanské askezi se týká na prvním místě tohoto životního cíle. Je zbytečné mluvit o křesťanském zapírání tomu, kdo nemá před očima křesťanský ideál. Tím se ovšem přenáší problém na jiné pole, do oblasti víry.

Přesto však ne úplně. Jde tu o jedno vážné nedorozumění, se kterým si nevědí rady ani ti, kdo doopravdy věří. Jsou i dnes lidé, kterým se křesťanský ideál líbí, vědí, v čem je dokonalost. Ale nedovedou pochopit souvislost, vztah mezi tradičními zvyky askeze a vytčeným cílem. Zdá se jim směšné, že by se někdo stal podobnější Kristu a věrnějším synem nebeského Otce proto, že nejí v pátek maso, nebo že nepůjde na nevinný taneční večírek v postní době.

Toto nedorozumění, které je skutečným problémem doby, se překoná dvojí cestou: pochopením čtvrtého druhu askeze, tj. oběti, ale také rozšířením pojmu sebezápor, který se opravdu stal neživotným, skoro muzejním.

Čtvrtý druh askeze je ovšem těžký pro pochopení tomu, kdo opravdu nevěří. Jde o tajemství kříže, které je pro pohany bláznovstvím a pro Židy pohoršením. Jak je možné dosáhnout něčeho pro sebe a pro druhé dobrovolným zřeknutím se toho, po čem toužím?

Křesťan však přesto nemůže ustoupit z podstatného článku víry a věřící ani nemají ten úmysl. Ale zdá se jim, že by se měla najít nová, časovější aplikace k jeho uskutečnění. Francouzský inženýr, jehož dopis jsme citovali, naznačuje několik způsobů, kterými by přiblížil tuto pravdu svému dvanáctiletému chlapci..

Tajemství kříže je v podstatě tajemství lásky. Ta se stává viditelná ve viditelném daru. Za peníze, které mám, bych si mohl koupit cokoliv, něco z toho, co mně dělá život pohodlnější. Pro chlapce by měl být nezapomenutelný po celý život zážitek, že udělal šťastným někoho jiného tím, že mu dal z peněz, které měl ke své vlastní dispozici a že i sám pocítil radost z radosti druhého, radost čistou a nenahraditelnou něčím jiným.

Tradiční křesťanskou obětí, nutnou částí askeze, byla vždycky almužna. To slovo má dnes špatný zvuk právě proto, že byla její praxe tak zminimalizována, uvedena na směšnou a bezvýznamnou míru.

Zážitek oběti z lásky se ovšem nemůže omezit na peníze. Rozšiřuje se do celého života. A tu zase naznačuje francouzský inženýr jako konkrétní přizpůsobení: trpělivost v setkání s druhými. Dnešní život, zvláště ve městě, je plný shonu a nerozumných konfliktů s ostatními. Přesto i zde se vyskytnou okamžiky, jak se všem uleví, jaká pohoda nastala tím, že se někdo v tlačenici usmál, pronesl ulehčující slovo. Vnesl kousek míru do rozporů. To pak je také částí křesťanského poslání, protože je to i dílo Krista, dárce míru.

Možná, že takové klidné slovo stojí víc námahy než nejíst maso v postní dny. Křesťané nikdy nepovažovali askezi za snadnou. Ale nikdy nemysleli, že je jejím účelem sebetrýznění, masochismus. Je to obnovení míru s Bohem a lidmi, sladění disharmonie. Ať už se označí jakýmkoliv slovem, ta se mohou líbit nebo nelíbit, ale ideál, který se jimi má vyjádřit, je krásný a nadchne toho, kdo tu krásu dovede ocenit.