?Přišel jste pozdě!? Často slyšíme tuto nepříjemnou poznámku. Někteří lidé ji slyší až příliš často, protože skoro nikdy nepřijdou včas. Je to vždycky nepříjemné, ale v různé míře. Přijít na nádraží, když už vlak odjel, může člověka mrzet málo, když ví, že jede za hodinu jiný. Horší je, když obchodní zástupce přijde pozdě na schůzi, na které už odhlasovali rozhodnutí k jeho škodě.

Opoždění se však také chápe ve smyslu obrazném. Poznamenají např. o řečníkovi, který chce získat nové hlasy pro volby: ?Mluví zbytečně. To, co říká, už dnes nepůsobí. Jeho strana zmeškala dobu, nemohou mít úspěch.? Podobně se mluví i o pedagozích: ?Užívá zastaralé metody, dnes už je mládež jiná.? Když si pak tito lidé stěžují, že neuspěli, pokrčíme jenom rameny: ?Zmeškali čas, nechápou znamení doby.?

Může se tento postoj aplikovat i v duchovním životě? Zdá se, že ne, vždyť Bůh a jeho hodnoty jsou věčné. Neměnné jsou také morální zásady, příkazy Desatera. Ale přesto se i v Bibli mluví o znamení jisté doby. Dříve se čtení evangelia v kostele vždycky začínalo úvodem: ?Za onoho času...? Dnes nám to zní, jako by to bylo kdysi dávno. Ale smysl těch slov měl být jiný, tj. v tom pravém okamžiku, v té vhodné době. Ta se nevyskytuje vždycky. Proto Písmo často uvádí své zprávy úvodem: ?Když se naplnil čas...?

Co se může naplnit? Nádoba, nádrž, koryto řeky, ale ne řeka sama, protože ta stále teče. Může vyschnout, ale nemůže ztratit svůj tok. Přestala by být řekou. Něco podobného, jak se zdá, platí i o času. Můžeme zaplnit hodinu zábavou, rok studiem, život dobrými skutky. Ale čas jako takový jde dál. Byl před námi a bude po nás. Ale bude věčně? Staré mytologie to předpokládaly. Zobrazovaly čas jako hada, který si ukusuje svůj vlastní ocas, ale stále roste. Ale to není pojetí biblické. Podle mytologie čas rodí a požírá bohy a lidi. Bůh Bible je naopak pán času. On to je, kdo tvoří věci a lidi a dává každému jistý čas, aby mohl splnit úkol, který od Boha dostal. Čas mají tedy jednotliví lidé, národy, ale i země a vesmír. Také izraelský lid dostal svůj čas: od Abraháma až po Krista. Ve srovnání s dějinami všeho lidstva a s historií světa je to doba poměrně krátká. Je celá zaplněna velikými Božími skutky: vyvolením Abraháma, vysvobozením z Egypta, založením dynastie, proroky atd. To všechno bylo v Božích očích dostačující přípravou, aby byli Židé schopni přijmout Krista. Proto měl Starý zákon svůj čas, který se naplnil.

Na otázku, čím se liší pohané od Židů, má sv. Pavel jednoduchou odpověď: ?Oni nemají naději, my jsme naopak dostali od Boha přísliby (srov. Ef 2, 12).? Bůh dával židovskému národu mnoho darů, aby ty všechny byly jenom předzvěstí toho, který se uskutečnil v poslední době: Bůh dal svého vlastního Syna (srov. Jan 3, 16), aby založil království, ne už Davida a Šalomouna, ale království Otce, který je na nebesích. Jeho jméno je Emmanuel, Bůh s námi (Iz 7, 14). Všechna náboženství mají nějakou víru v božstvo, více nebo méně čistou. Ta božstva mají bydliště v tajemných lesích, na horách, v mracích. Jejich království je jinde, mimo zemi, kterou obývají lidé. Musí se k nim namáhavě vystupovat, přiblížení není snadné. O Židech naopak čteme Mojžíšův výrok: ?Není žádný velký národ, který by měl Boha tak blízko, jako je náš Bůh blízký nám (Dt 4, 7).? Křesťané užívají tohoto textu, když mluví o eucharistii, o Kristu přítomném ve svatostánku. Ale platí to všeobecně o Boží přítomnosti v našem světě, která je skrze Krista a v něm.

Často vstupuje do našeho života někdo, kdo přináší zprávu. Nikdo není rád, když musí nést zprávu smutnou. Evangelium znamená naopak ?zprávu radostnou?. Znamená, že i do našeho osobního života vstupuje Bůh a že se i náš čas ponenáhlu naplňuje, aby to setkání bylo živé a vědomé. Zpovědníci mohou dosvědčit mnoha příklady, jak se lidé v různých okamžicích a v různých okolnostech setkávají tváří v tvář s Kristem. To setkání je přemění a také dává smysl dennímu životu. Dítě a mladý člověk o své cestě nepochybují. Věří, že je něco velkého čeká, že budou mít úspěch. Později se však dostaví únava. Nevidí se úspěchy, život se vleče den za dnem.

Má ještě smysl? Možná už nás netěší setkání s lidmi, možná, že si říkáme, že už nemáme v životě co čekat. Ale je to iluze, ten pocit prázdnoty znamená pravý opak, totiž to, že pravé setkání ještě nepřišlo, ale že už je možná blízko, že to bude setkání s Kristem.