Jeden ze sarkastických výroků Chestertonových: bohatí lidé poslouchají v kostele kázání o blahoslavených chudých a jsou spokojeni, protože už dávno vědí, že stačí být chudý duchem, že nepotřebují nic ztratit z peněz, které mají dobře uložené v bance. Trochu v tom smyslu je ironický i náš básník Wolker: ?Protože jsem byl syt, přemýšlel jsem o tom, mám-li žít.? Známe ten druh pokrytectví příliš dobře z denního života. Lidé se rádi dojmou evangeliem, když si jsou přitom jisti, že to od nich nic nežádá pro denní život. Ale v otázce chudoby se jeví na první pohled dost protichůdné i učení Písma. Kázání na hoře, které považují za konstituční řeč Ježíšova království, začíná tím, že blahoslaví chudé (Mt 5,3). Jsou to opravdu ti, kdo nic nemají, ti, co všecko ztratili? Také žalmy Starého zákona začínají blahoslavenstvím: ?Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných? (Ž 1,1). Jakou za to dostane odměnu? ?Je jako strom zasazený u tekoucí vody? Vše, co podnikne, se mu zdaří.? (v. 3). Starozákonní patriarchové, kteří žili v bázni Boží, umírali jako bohatí šejkové. Job se sice dává za příklad toho, kdo pro důvěru v Boha všecko ztratil, ale to bylo jenom na čas, pak nabyl své bohatství mnohonásobně.

Je tedy chudoba sama příčinou blaženosti? Přímo to v Bibli nečteme, naopak to hlásali někteří starověcí filosofové, zvláště ti, které nazývají cyniky. Za příklad se dával jistý Diogenes, který se spokojil s tím, že spal v sudu. Když se ho velký Alexander ptal, co by pro něho mohl udělat, odpověděl cynicky: ?Ustoupit trochu na bok, protože zastiňuje slunko.? Vycházeli z předpokladu, že je opravdovým štěstím v životě bezstarostnost. Peníze a jmění přinášejí starosti, proto nemohou člověka učinit šťastným. Indičtí fakíři proto radili spokojit se s miskou rýže a sedět klidně pod stromem. Tolstoj napsal povídku o chudém ševcovi, který zpíval. Boháč, kterého ten zpěv rušil, našel jenom jeden prostředek, jak ševce umlčet. Dal mu kupu peněz, švec se staral o to, aby mu je někdo neukradl a přestal zpívat.

Je to psáno jako poučné čtení pro mládež, sotva kdo je bere vážně. Ale základní problém je tu dobře položen: spokojený, šťastný život vyžaduje jistotu, nejistota přináší neklid, starost o zítřek. Cardijn, zakladatel katolického dělnického hnutí v Belgii, tzv. ?jocistů?, hlásal jako program: ?odproletarizovat proletariát?. Chudý člověk, který má zajištěné jenom to nezbytné, není vždycky nešťastný, zle je na tom proletář, který dnes např. vydělá mnoho, ale zítra se může octnout na ulici a hladovět. Proto si hledí každý svědomitý člověk své živobytí nějak zajistit. Nejpřirozenějším prostředkem k tomu bylo vždycky jmění, vlastní dům, stálý příjem. O nejistotě těchto jistot se často mluví v postních kázáních. Ale co si máme jinak počnout?

Přesto však se cítí někteří lidé bezpečni, žijí bezstarostně, protože mají vedle sebe někoho, kdo si jejich starosti vzal všecky na sebe. Takové jsou děti, které ani nenapadne, že by jim mohlo něco pochybět, když jim matka všecko nachystá na stůl. Jak dlouho taková bezstarostnost může trvat? Rozumní rodiče ji moudře ukracují napomenutími: Starej se o sebe, nebuď lenošným, mysli na zítřek! Podobná napomenutí čteme i v tzv. sapienciálních knihách Starého zákona. Tam se chudoba předkládá jako důsledek lenosti a života proti Božímu zákonu. Proroci však byli realističtější. Viděli jak často upadnou do bídy lidé docela nevinní, jsou chudí, protože je o zajištění připravila zloba jiných. Co si mají počít? Dodává se jim odvahy zvláštním příslibem: Bůh v nebi vidí vaši bídu a slibuje vám, že se vás ujme on sám. Kristovo kázání na hoře začíná právě ujištěním, že se ta pomoc Boží splní: i vy chudí budete v mém království šťastní, blahoslavení, protože se naučíte s důvěrou modlit ?Otče náš, který jsi na nebesích?.

Jak se to má splnit konkrétně? První a základní metodu pozorujeme už v první církvi. Její členové pocházeli většinou z chudých vrstev. Ale našli pomoc ve sboru ostatních věřících. Stále se sbíralo na chudé. Bylo to v antickém světě něco docela nezvyklého. Pohané se tomu divili: ?Vidíte, jak se milují?? Církevní Otcové zdůrazňují často křesťanskou povinnost dávat almužnu. Dnes to slovo má hanlivý přízvuk malé mince. Ale původně to znamená vážnou povinnost těch, co mají dostatek, pomoci těm, kdo nemají.

V klášterním životě byla tato vzájemná pomoc organizována církevním právem. Řeholníci ukládají všechny příjmy do společné kasy, z které pak žijí stejně ti, co peníze vydělávají, i ti, kdo jsou nemocní, staří nebo pracují bezplatně. Po dlouhá staletí sbíraly kláštery i almužnu pro chudé mimo nich, vydržovaly starobince, sirotčince, nemocnice. Dnes se předpokládá, že tu povinnost převezme stát. Ale víme dobře, že veřejná správa nemůže proniknout do všech zákoutí lidské bídy. Individuální iniciativa je stále potřebná. Na ní se ukáže, je-li naše prostředí opravdově křesťanské.

Ale i individuální dobročinnost často zklame právě tam, kde by jí bylo nejvíc zapotřebí. Mohou chudí v takovém prostředí ještě doufat? Sv. František z Assisi a jiní zakladatelé tzv. žebraných řádů, se dobrovolně zříkali všech lidských zajištění majetkových, aby ukázali na svém vlastním příkladě, že se člověk ve všech bídách může skutečně spolehnout na někoho, kdo nikdy nezklame, na Otce na nebesích, který je jako slunce svítící pro všechny na zemi. Sv. František požadoval do svých druhů, aby ukázali ustaralým lidem, že oni sami jsou v bídě docela blažení, blahoslavení, protože mají zážitek stálé Boží pomoci.

Dobrovolná chudoba je ovšem jenom pro ty, kdo k ní cítí zvláštní povolání. Ale v malé míře prožívá křesťan častěji to, co je jím základem: vědomí, že se za všech okolností můžeme spolehnout na Boha, který nás odproletarizuje nějakými nečekanými prostředky. Kdo tu víru prožil, je opravdu blahoslavený.