Často slyšívám otázku: Může církev změnit svůj odmítavý postoj k rozvodu? Nebylo by to užitečné, když je dnes tolik rozvedených? Diskuse na toto téma je užitečná nebo neplodná od samého počátku, položí-li se problém nesprávně. Lidé totiž přistupují k mravním otázkám podle zkušeností státního práva. Tam se otázky řeší následujícím způsobem. Po zdravém uvážení se stanoví zákon, který zavazuje všechny. Trestají se pak ti, co jej porušují, pranýřují se v tisku. Nedokáže-li stát své zákony uplatňovat, je donucen je změnit, jinak by pohoršoval lidi svou bezmocností. Podobným způsobem chce mnoho lidí přistupovat i k církevnímu zákonu o nerozlučnosti manželství. Je to dobrý zákon, říkají, ale dnes je neuskutečnitelný, proto se musí ustoupit.

Já začínám diskusi jinak. Ptám se: Dva mladí lidé se mohou mít upřímně rádi? Odpověď je ovšem kladná: Jistě, vždyť láska je základ manželství. Pokračujme tedy v otázkách: Dva lidé, kteří se mají opravdu rádi, mohou si slíbit věrnost nadosmrti? Zase je odpověď kladná: Vždyť je to právě věrnost, která nám zaručuje bezpečnost v životě, jsme-li si jisti, že máme někoho, kdo nás v žádném případě neopustí. To platí jak pro křesťany tak pro všechny dobré lidi. Co k tomu přidávají křesťané? Vedou ty dva k oltáři a povzbudí je, aby si ten upřímný slib před Bohem a před lidskými svědky odpřísáhli, aby se tím jejich láska stala svátostnou. A teď přicházíme k poslední otázce: Může církev prohlásit, že přísaha daná před Bohem nemusí platit? Je-li to takto postaveno, pak každý čestný člověk musí říci: Na to nemá právo, kam bychom jinak došli!

Ale teď přijdou konkrétní problémy. Nejednou se stalo, že lidé šli skládat slib v kostele navenek velmi okázale, brali si k tomu svědky, ale ve skutečnosti se k ničemu nechtěli zavázat. Hráli nevkusné divadlo. Jiní se zavázat chtěli, ale pak přísahu nedodrželi. Co s nimi? Jejich případ jako případ všech ostatních hříšníků se neřeší zákonem, ale ve zpovědnici a poradou s dobrým duchovním vůdcem. Zkušenost ukazuje, že se tu dá pomoci mnoho, ale zase jenom podle stupně dobré vůle a podle konkrétních možností. Jestli se někdo pokrytecky vnějškově sezdával, nepomůže mu žádné pokrytecké vnější vyrovnání omylu. Církev ovšem musí být ochotna mu pomoci, ale jak vidíme, musí se to dít na jiné hlubší úrovni, kde se odkrývá krása vnitřního života a čistoty svědomí.

Ale otázka manželské rozluky je spojena ještě s jiným lidským vztahem, který je nerozlučitelný od samé přírody: poměr matky a otce k dětem. Když se dva manželé rozejdou, komu patří dítě? Má to rozhodnout soud. Dá se příroda podřídit právním normám bez důsledků? Ilustrujme to konkrétním případem. Poznal jsem jednoho poměrně mladého lékaře. Byl schopný, měl tedy mnoho pacientů, věnoval se jim, byl proto zřídka doma. Oženil se také narychlo z povrchní známosti. Žena byla povrchnější než se zdála. Sama se doma nudila, zaměstnat se neuměla. Měli spolu chlapce, ale ani tomu se nedokázala věnovat. Nakonec jednoho dne kamsi utekla. Zanechala jenom trpký dopis bez zpáteční adresy a živého chlapce. Chudák lékař, co si měl počít? Znal dobře jeden institut sester pro sirotky, zavedl tam chlapce a chodil ho jenom pravidelně navštěvovat, obyčejně s nějakým dárkem. Ten mu ostatní děti záviděly stejně tak jako návštěvy tatínka. Chlapec tedy vyrůstal i v sirotčinci s jakýmsi pocitem osamocenosti. Za rok za dva se už také dozvěděl, proč to tak je a s předčasnou zralostí začal o své situaci přemýšlet. Nakonec se rozhodl promluvit si o tom. Otec ho zase přišel navštívit s balíčkem čokolády. Chlapec ho vzal za obě ruce a vypadlo z něho něco, co by nikdo nečekal: ?Tatínku, my dva, my dva se nerozvedeme??

Je pochopitelné, že s otcem to otřáslo. Pomyslel si: Kdyby to byl mohl říci matce, měla by ještě odvahu utéci z domu? Na všech stupních lidské kultury se považují sirotci za nejubožejší lidi, i když jsou v dobře vybavených sirotčincích. Lidé si to nechtějí přiznat, ale děti z rozvedených rodin jsou uměle vyrobení sirotci a jistým způsobem nesou následky po celý život. A ti, kdo je k tomu dovedli, máme beze všeho ospravedlnit? Čtou se poučná vyprávění o tom, co dokáže matka udělat pro své dítě. Dostala státní medaili matka, která skočila pro dítě do vody a vyšla ven jenom jakoby zázrakem. Vydržet nevrlého muže po vícero let se možná zdá těžší než skočit do ledové vody. Nedostane za to státní medaili, ale odměnu od samého Boha na věčnosti.

Na všech stranách slyšíme dnes litanie, jak se stal život těžký, zmatený, plný násilí a převrácenosti. Státníci se scházejí, aby se dohodli, jak bojovat proti terorismu. Dobře dělají, je to jejich úkol. Ale nemají právo zapomenout, že život se rodí a vyvíjí v rodině. Kdo rozbíjí rodinu, ničí život. K čemu pak jsou všechny ostatní hodnoty, nejsou-li zasazeny do života v jeho přirozeném prostředí?

Všechna tato mravní povzbuzení lidé poměrně snadno přijmou. Ale mnoho z nich si povzdychne: To všechno přichází už pozdě. Se mnou už to došlo tak daleko, že se nemohu vrátit. Nemůžeme tu dávat všeobecné rady k tomu, jak by mohl někdo napravit to, co už zkazil. Proto si připomeňme radu preventivní. Jeden chirurg se přiznal, že je pro něho vždycky těžké se rozhodnout, má-li podniknout nebezpečnou operaci nemocného. Ale vtipně dodal: Když jsem se měl oženit, bylo to rozhodnutí ještě těžší, ale chválabohu to dobře dopadlo. Dělal jsem to jako před operací, poradil jsem se s dobrými kolegy. Jistě neudělal zle. Přejeme tedy všem mladým, aby i jejich životní zákrok byl s dobrým předsevzetím a s rozvahou, aby si pak mohli klidně povzdechnout: Chvála Bohu.