Vědci nás ujišťují, že Židé měli o času docela jiné pojetí, než máme my. Jejich výklady se zdají složité. Možná by se daly vyjádřit přirovnáním docela jednoduše. Řekneme žurnalistovi: ?Dnes je v rádiovém programu volná hodina. Zaplňte ji něčím! Čímkoli!? Jiný žurnalista přinese příspěvek: reportáž o cestě na daleký Východ. Dlouho vyjednává. Nakonec mu řeknou: ?Máte na to půl hodiny. Zařiďte se podle toho!?

Ten první příklad by odpovídal našemu evropskému pojetí. Díváme-li se na dějiny, vidíme jakýsi velký rámec času, např. od narození Krista až dodnes. Ten rámec je zaplněný různými událostmi. Jsou takové, ale mohly by být i jinačí. Jdou po sobě, jedna za druhou. Druhý žurnalista by myslil v duchu staré hebrejské mentality. Nezajímá se na prvním místě o čas, ale o sebe, o osobu, která se chce vyjádřit, vyslovit. Dostane k tomu půl hodiny.

Starý Izraelita ovšem nemluvil do rádia. Chtěl prostě žít. Bůh mu k tomu dal 60, 70, 80 let. V té době se musí umět vyjádřit. Jinak svůj čas ztratil. Všecko má totiž ?svůj čas?, jak píše kazatel Kohelet (3,1): život, umírání, pláč a smích, radost a bolest. Pro naše myšlení je těžko pochopitelné množné číslo, a přece Izraelitovi zněla docela normálně slova žalmisty (31,16): ?Moje časy jsou ve tvých rukách.? I země dostala svůj čas. Po potopě jí Bůh slíbil, že dokud bude, zachová si svůj rytmus: nepřestane setí a žně, mráz a horko, léto a zima, den i noc? (Gn 8,22).

Nedostává, ale sám si bere čas Bůh. Chce něco vykonat pro lid, který je jeho. Vyměří si k tomu jistý čas, aby svůj plán rozvinul. Tak vznikly dějiny Izraele. Není to doba od ? do, jak si to představujeme my. Je to velký skutek Boží, který se uskutečňuje postupně. Nám se to zdá zdlouhavé. Žijeme totiž podle zásady: Co můžeš udělat hned, neoddaluj zbytečně!

Tím si ovšem zkreslujeme pohled na dějiny spásy. Tam se potkáváme stále s rozporem mezi lidskou slabostí a Boží silou. Králové dělají plány, chtějí něco velkého vykonat, ale nestačí na to jejich čas. Jejich dny jsou sečteny. Bůh se jim směje (srv. Ž 2,4). On si bere k uskutečnění svého plánu dlouhé věky. Pochopil dějiny ten, kdo dovede sledovat, jak se tento plán vyvíjel a uskutečnil. Čím dál dohlédne, tím lépe vidí.

Rozumět dějinám, to je jedna ze schopností, kterou opravdu Židé vynikli nad ostatními národy. Pochopili, že jeden celek tvoří mnoho událostí, roztříštěných v dlouhém časovém období. Myslím, že dějepisci Starého zákona se naprosto liší od středověkých kronikářů. Ti začínali své stránky letopočtem. Léta Páně toho a toho se stalo to a to. Zapisují všecko co zaslechnou, měsíc za měsícem, rok za rokem. Souvisejí ty události spolu nebo nesouvisejí, na tom jim mnoho nezáleží. Jsou to perly, které se navlékají na jednu šňůru, tj. čas a ten sám o sobě nemá smyslu.

Mám-li prostě vysvětlit dějepisce starozákonního, použiji přirovnání, které je banální, není přiměřené k vážnosti věci, ale přesto je názorné. Proto je docela neodhodíme. Představme si artistu, žongléra v cirku. Drží v ruce dvacítku různých předmětů. Jeden po druhém letí do výšky a nakonec všecky bez úrazu zase skončí v ruce artisty. Bůh je tím artistou, který rozhodil události do prostoru a do času. Kdo se dívá jen na to, jak okolo sebe poletují, probíhají, těžko si dovede představit, odkud vyšly a kam míří. Má dojem, že tu dojde ke srážkám. Kdysi dávno se naučil jeden z mých kamarádů házet do výšky tři předměty. Udělal to pak na návštěvě u babičky s jejími třemi pozlacenými talíři. Měli jste slyšet ten její křik! Dědeček se sice usmíval, ale nuceně. Pochopil oč jde, ale mladému artistovi přece jen docela nevěřil.

Vhled do dějin spásy naopak začíná pevnou vírou, že Bůh nic nepustil z ruky a neupustí. Teprve potom můžeme klidně a bez křiku pozorovat hru událostí. Přestaneme se bát, že něco upadne a začneme obdivovat kruhy, které opisují předměty v letu, oslní nás jejich mnohost. Zdá se nám, jakoby je házely do vzduchu desatery ruce, tj. jakoby tu působilo mnoho různých činitelů a okolností, každý po svém a pro sebe. Ale nakonec nadšeně zatleskáme, když vidíme, jak se poslední kruh elegantně navlékl na ruku jediného artisty, tj. jak všecky události skončily tam, odkud vyšly, z Boží moci.

Víra v Boží prozřetelnost je tedy jediný rozumný postoj pro toho, kdo obdivuje ?velké divadlo světa?. Calderonovo drama, které se tak jmenuje, propracovává tento obdiv z hlediska herců, kteří tu účinkují, jejich odměny za recitaci předem koncipované hry. Myšlenka se ještě prohloubí, když obdivujeme spisovatele, dramaturga. Čím víc je tu zápletek, napětí, čím dovednější je konečné rozuzlení, tím většího úspěchu se autor dočká.

Šalda prý jednou řekl, že v životě je mnoho náhod, mnoho nesouvislostí. To se však nesmí přihodit v literárním díle. Tam má všecko směřovat k jednotnému cíli. Odpověděl bych na to, že byl Šalda dobrý odborník v literatuře. Dovedl prohlédnout smysl hry, proniknout duši autora. Ale nebyl, alespoň v té době a v tomto výroku, dobrým znalcem života, doposud neprohlédl umělecké napětí ve hře velkého Autora světového dění.

A to by přece nemělo být těžké, alespoň ne pro ty, kdo mají prostou víru v Boha Otce: ?Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými a žes je odhalil maličkým!? (Lk 10,21).