Rádio Vaticana

Drazí bratři a sestry!
V prvním čtení, responsoriu a evangeliu z tohoto dne se třikrát v různých souvislostech setkáváme s Marií, Matkou Páně, jako osobou, která se modlí. Ve Skutcích apoštolů ji nacházíme ve společenství apoštolů, kteří se shromáždili ve Večeřadle a vzývají Pána, který vstoupil k Otci, aby splnil svůj příslib: ?Budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní? (Sk 1,5). Maria vede Církev rodící se v modlitbě; je jakoby zosobněnou modlící se Církví. A takto spolu s velkým společenstvím svatých a v jejich středu stojí dnes znovu před Bohem a přimlouvá se za nás u jeho Syna, aby znovu seslal svého Ducha na Církev a svět a obnovil tvář země.

Odpovídáme na toto čtení spolu s Marií zpěvem velkolepého hymnu, který pronesla, když jí Alžběta pro její víru nazvala blahoslavenou. Je to modlitba díkůvzdání, radosti v Bohu, dobrořečení za jeho velké skutky. Tón tohoto hymnu vysvítá hned z prvního slova: ?Velebí má duše ? tzn. vyvyšuje ? Pána?. Vyvyšovat Boha znamená dávat mu prostor ve světě, ve vlastním životě, nechat jej vstoupit do svého času a do našeho jednání: to je nejhlubší podstata pravé modlitby. Kde se Bůh stává velkým, tam se člověk nestává malým: člověk se tam stává velkým a svět zářivým.

V evangelním úryvku se Maria obrací ke svému synu s prosbou ve prospěch přátel, kteří se ocitají v těžkostech. Na první pohled to může vypadat jako zcela lidský rozhovor mezi Matkou a Synem, neboť je také dialogem plným lidskosti. Nicméně Maria se obrací k Ježíši nejenom jako k člověku, na jehož fantazii a ochotu pomoci spoléhá. Ona svěřuje lidskou potřebu jeho moci; moci, která překračuje lidskou dovednost a schopnost. V dialogu s Ježíšem ji tak vidíme skutečně jako Matku, která prosí a přimlouvá se. Stojí za to jít trochu hlouběji v naslouchání tohoto evangelního úryvku: abychom lépe pochopili Ježíše i Marii, ale také právě proto, abychom se od Marii naučili správně se modlit. Maria se neobrací na Ježíše s vlastní žádostí. Říká jenom: ?Už nemají víno? (J 2,3). Svatba ve Svaté zemi se slavila po celý týden, účastnila se celá obec a zkonzumovalo se tedy velké množství vína. Novomanželé se tedy ocitají v těžkostech a Maria to prostě Ježíšovi řekne. Neříká Ježíši, co by měl dělat. Nežádá nějakou přesnou věc, a vůbec nežádá, aby udělal zázrak, kterým by opatřil víno. Jednoduše svěřuje záležitost Ježíšovi a ponechává na něm rozhodnutí, co dělat. V prostých slovech Ježíšovy Matky tak vidíme dvě věci: z jedné strany citlivou péči o lidi, mateřskou pozornost, s níž upozorňuje druhé na obtížnou situaci; vidíme její srdečnou dobrotu a její ochotu pomoci. Toto je Matka, k níž putují celé generace lidí sem do Alttötingu. Jí svěřujeme naše starosti, potřeby a tíživé situace. Dobrota Matky, která je připravena pomoci a které se svěřujeme, je tady v Písmu svatém vidět poprvé. Avšak k tomuto prvnímu, nám všem velmi důvěrnému aspektu se pojí ještě jeden, který nám snadno uniká: Maria ponechává všechno Pánově soudu. V Nazaretu odevzdala svou vůli tím, že ji ponořila do vůle Boží: ?Hle, jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle Tvého slova? (Lk 1,38). Toto je její trvalý základní postoj. A takto nás učí se modlit: nechtít potvrdit naši vůli a naše přání před Bohem, ale ponechat Jemu, aby rozhodnul, co chce udělat. Od Marie se učíme dobrotě, připravené pomáhat, ale také pokoře a velkodušnosti v přijímání vůle Boží v důvěře, že Jeho odpověď bude naším pravým dobrem.

Můžeme-li v tomto světle velmi dobře porozumět Mariiným slovům a postoji, je nám naopak obtížné pochopit Ježíšovu odpověď. Už oslovení se nám nelíbí: ?Ženo? ? proč neříká: matko? Toto oslovení ve skutečnosti vyjadřuje Mariino postavení v dějinách spásy. Odkazuje k budoucnosti, k hodině Ukřižování, kdy jí Ježíš říká: ?Ženo, hle, tvůj syn ? synu, hle tvá matka!? (srv. J 19,26-27). V předstihu tak poukazuje na okamžik, kdy tuto Ženu, svou matku, učiní matkou všech svých učedníků. Z druhé strany toto oslovení evokuje vyprávění o stvoření Evy: Adam se jako lidská bytost uprostřed stvoření a s celým jeho bohatstvím cítí osamocen. Je proto stvořena Eva, a v ní nachází družku, po níž toužil a nazývá ji ?ženou?. V Janově evangeliu tak Maria představuje novou, definitivní ženu, družku Vykupitele, naši Matku: oslovení zdánlivě tak málo srdečné naopak vyjadřuje velikost jejího poslání.

Ještě méně se nám však líbí zbytek odpovědi, kterou Ježíš v Káni dává Marii: ?Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina? (J 2,4). Chtělo by se nám namítnout: má právo po tobě chtít cokoli! To ona ti dala tělo a krev, tvé tělo. A nejenom tvé tělo: svým ?ano? vycházejícím z hloubi srdce tě vnesla do svého lůna a s mateřskou láskou tě přivedla k životu a uvedla do společenství lidu Izraele. Mluvíme-li takto s Ježíšem, jsme již na správné cestě k pochopení jeho odpovědi. Poněvadž to všechno má naší mysli připomenout, že v Písmu svatém existuje paralelismus s dialogem, který Maria měla s Archandělem Gabrielem, když říká: ?Ať se mi stane podle tvého slova? (Lk 1,38). Tento paralelismus se nachází v listě Židům, který nám slovy Žalmu 40 podává dialog mezi Otcem a Synem ? onen dialog, kterým se začíná vtělení. Věčný Syn říká Otci: ?Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo.. Tady jsem? abych plnil, Bože, tvou vůli? (Žid 10,5-7; srv. Ž 40,6-8). Toto Synovo ?ano?: přicházím, abych plnil tvou vůli? a Mariino ?ano?: ?Ať se mi stane podle tvého slova? ? toto dvojí ?ano? se tak stává jediným ?ano?, a tak se v Marii Slovo stává tělem. V tomto dvojím ?ano? se poslušnost Syna stává tělem, Maria mu dává tělo. ?Co mi chceš, ženo?? Oba spolu mají v hloubi společné toto dvojité ?ano?, jejichž shodou nastalo vtělení. Právě v tomto bodě nastala jejich nejhlubší jednota, na niž Pán svým slovem poukazuje. V tomto společném ?ano? na vůli Otcovu se nachází řešení. Musíme se vydat i my k tomuto bodu. Odtamtud plyne odpověď na naše otázky.

Vyjdeme-li odtud porozumíme také druhé části Ježíšovy odpovědi: Ještě nepřišla má hodina?. Ježíš nejedná nikdy pouze sám od sebe; nikdy aby se zalíbil druhým. Jedná vždy, vycházejíc od Otce, a právě to jej spojuje s Marií, protože do této jednoty vůle s Otcem chtěla i ona vložit svou prosbu. Proto po Ježíšově odpovědi, která tuto prosbu jakoby odmítá, může překvapivě a prostě říci služebníkům: ?Udělejte všechno, co vám řekne!? (J 2,5). Ježíš nedělá nějaký zázrak, nehraje si se svou mocí v záležitosti, která je v podstatě docela soukromá. Nechává vzniknout znamení, kterým ohlašuje svou hodinu, hodinu sňatku, jednoty mezi Bohem a člověkem. On jednoduše ?neprodukuje? víno, ale proměňuje lidský sňatek na obraz božského sňatku, k němuž zve Otec prostřednictvím Syna a v němž On dává plnost dobra. Svatba se tak stává obrazem Kříže, na kterém Bůh posouvá svou lásku až do krajnosti, když dává sebe sama v Synově těle a krvi ? v Synovi, který ustanovil Svátost, kterou se nám po všechny časy dává. Tím je tato potřeba vyřešena opravdu božsky a původní prosba je dalekosáhle překonána. Ježíšova hodina ještě nepřišla, ale ve znamení proměnění vody ve víno, ve znamení slavnostního daru tento okamžik jeho hodinu předchází.

Jeho definitivní ?hodinou? bude jeho návrat na konci časů. On však tuto hodinu neustále předchází v Eucharistii, v níž ta hodina vždy nadchází. A stále znovu tak činí na přímluvu své Matky, na přímluvu Církve, která jej vzývá v eucharistické modlitbě: ?Přijď, Pane Ježíši!? V kánonu Církev vždy znovu vzývá anticipaci této hodiny, prosí, aby přišla již nyní a dostala se nám. Chceme se tak nechat vést Marií, milostnou Matkou z Alttötingu, Matkou všech věřících k Ježíšově ?hodině?. Prosme Ho o dar, abychom Jej stále více uznávali a chápali. A nepřipusťme, aby přijímání bylo redukováno pouze na okamžik obdržení Eucharistie. On zůstává přítomen ve Svaté Hostii a stále nás očekává. Adorace Pána v Eucharistii nalezla v Alttötingu nový útulek ve staré pokladnici. Maria a Ježíš jdou společně. Jejím prostřednictvím chceme zůstat v dialogu s Pánem a učit se tak jej lépe přijímat. Svatá Matko, pros za nás, jako jsi v Káni prosila za manžele! Stále znovu nás přiváděj k Ježíši! Amen.

Přeložil Milan Glaser

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii