Co jiného jsou slova než slova? Proletí vzduchem, ale kámen neprorazí. Tímto výrokem nás vybízí knížka Následování Krista k duchovnímu klidu uprostřed mnoha zbytečných řečí, kritik a pomluv. Rozumný člověk na to nedbá a jde svou stanovenou cestou. Turecké přísloví mluví podobně: ?Budeš-li po každém psu, který na tebe štěká, házet kamenem, daleko nedojdeš.? Na vesnicích se tyto rady vztahují na obyčejné pouliční klepy. V široké veřejnosti je aplikace daleko širší. Kdo může věřit všemu, co je psáno v tisku a co se hlásá v televizi?! Chrlí se tu tisíce slov, ale ta ztratila svou vážnost. Musíme si na to zvyknout. Ale přece všichni cítíme, že je to situace nenormální. Slovo by mělo být něčím vážným. Jak jinak by mohl sv. Jan začít své evangelium větou: ?Na počátku bylo slovo (Jan 1, 1)??
Spontánně se ptáme: Který je ten začátek a které je to Slovo, o kterém se tu mluví? Už první kniha mluví o počátku, o genezi, o vzniku světa. I tam bylo slovo. Bylo to slovo stvořitelské. Bůh řekl a stalo se. Stvořitel řekl: Budiž země, buďte rostliny, buďte zvířata! Každé to slovo se stalo skutkem. A přece to nebylo slovo čarodějné. Čaroděj vyřkne nějakou formuli, zaříkadlo, a něco se stane. Takových slov se ovšem lidé bojí, proto je zaklínači říkají potají. Normální slova někoho oslovují, obracejí se k rozumné bytosti, která je může pochopit. Bůh stvořil celý svět a jeho nádheru slovem ne proto, aby tu věci prostě byly, ale aby zůstaly slovem, aby mluvily k někomu, kdo přišel až na konec, k člověku. Nebesa i země mu vypravují o slávě Boží (Ž 19, 2). Člověk vznikl tak, že ho Bůh oslovil, že se k němu obrátil. Čeká tedy od něho odpověď. Je tedy člověk zvláštní tvor: Je svou podstatou dialogální, nemůže být sám, nemůže být bez rozhovoru, bez sdílení se s druhým. Vedle Adama postavil Bůh hned Evu, aby žili spolu. Nesmí ovšem zapomenout, že první, kdo ho oslovil, byl Bůh sám. Odpoví mu ten, kdo se modlí, kdo pozvedne lidské slovo k Bohu; v tom je začátek jeho důstojnosti.
První Slovo totiž bylo u Boha. Člověk byl stvořen jako tvor, který rozmlouvá s druhým. Ale je také Božím obrazem. To znamená, že ani Bůh od věčnosti není sám. Je Otec, Syn a Duch svatý, společnost tří Osob. Druhá božská Osoba, Syn, se tu u sv. Jana jmenuje Slovem. Je to ovšem výraz obrazný, ale vyjadřuje hluboké zjevení, ukazuje nám, jaký je mezi Otcem a Synem vztah. Obyčejně definujeme Slovo jako výraz myšlenky. Myslíme například na to, aby nás někdo navštívil. Vyjádříme to slovy: Pojďte k nám! Když nám někdo něco dobrého udělal, prozradíme svou vděčnost slovem ?děkuji?. Čím lépe slova myšlenky vyjadřují, tím jsou dokonalejší. Básníci jsou mistři slova. Dovedou vyjádřit své city daleko dokonaleji než jiní. Tuto zkušenost můžeme přenést obrazně do života Nejsvětější Trojice. Otec je čistá dokonalá myšlenka. Syn je slovo, které ji celou vyjadřuje. Právě proto je pravý Bůh z pravého Boha, je v něm všechno to, co má Otec. Ačkoli je to poměr jedinečný, přesto slouží i nám za příklad. Kdykoli myslíme, jak myslí Bůh, kdykoli jednáme podle jeho vůle, stáváme se i my do jisté míry Božím slovem. Bůh se v nás vyjadřuje, mluví skrze nás k světu. Jsme tedy i jeho děti, synové, protože Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Slovo je prostředek domluvy, dorozumění. Lidé se však nedomlouvají jenom ústy, ale i posunky, obrazy, hudbou. Díváme-li se na umělecké dílo, ptají se nás: Co vám to říká? Ve všem, co je stvořeno, co existuje, mluví Bůh. Na každém kroku nám něco říká. Rozumíme mu málo, částečně. Ale on chce, abychom ho pochopili celého, abychom poznali všecku pravdu. Celá pravda však je v Synu. Proto se vtělil, vstoupil do našeho lidského světa, abychom mohli ve všem vidět jeho a v něm Otce. Těm, kdo tedy objeví Krista v bližním a ve všem, co potkávají, se stává svět průhledným. Je jakoby jedno velké umělecké dílo, ve kterém se zjevuje duše prvního umělce, Stvořitele nebe i země. Kdo zná Krista, zná všechno; kdo nezná Krista, nezná nic. Tak to stručně shrnuje autor Následování Krista. V řeči nestačí slyšet zvuk slov, musíme zachytit jejich smysl. Smysl všech věcí nám odkrývá Ježíš.