Vypravoval mně kněz, který pracuje v Německu mezi křesťany z Východu, kteří se vystěhovali na Západ: ?Nemohu si zvyknout na to, jak se zpovídají. Přijdou a prostě prohlásí: Zhřešil jsem, otče, odpusťte mi! A v čem jste zhřešil? Jak? ? Velké mlčení. Je to hrozně těžké z nich něco konkrétního dostat. Jaký je to rozdíl od Němců. Ti se naučili vypočítat všecko přesně: proti prvnímu, druhému, pátému přikázání, kolikrát, nakolik to bylo vědomé atd.?

Kněz si stěžoval na nedostatek přípravy ke zpovědi, která se mu zdá u jeho východních věřících chronická. Ale vlastně tu jde o dvojí různý přístup k tajemství hříchu. Naše katechetická průprava vždycky postupovala více méně takto: Nejdřív musíme znát povinnosti a rozlišovat špatné skutky, kterými se proviňujeme. Děti u zpovědi vyznávají: Neposlouchal jsem rodiče, vadil jsem se se sestrou, nechtěl jsem se večer modlit, atd. Děti dobře vědí, že se to nemá. Cítí to však jako hřích? Jsou si vědomi, že jim musí odpustit Bůh, kterého urazily? To je ovšem problematické. K tomu se musí ponenáhlu dospět. Ostatně i dospělý k tomu přijde jenom podle intenzity a hloubky duchovního života. Ignaciánské exercicie tomu věnují zvláštní meditace. Máme si nechat před očima projít všecka svá provinění a pokusit se vžít do situace, ve které jsme, probudit v sobě vědomí a pocit, že jsme skutečně hříšníci. Existuje tedy dvojí vyznání. Jedno říká: Zhřešil jsem, tj. moje skutky se nesrovnávají s Božími přikázáními. Druhé vyznání se vztahuje na člověka samého: Jsem hříšný, potřebuji odpuštění. Nazvali to první vyznání moralistickým, to druhé typicky náboženským. Nevím, je-li vhodné tak obojí rozdělovat. Jisté však je, že to druhé je podstatné. Bez něho bychom vlastně nikdy nezatoužili po obnovení osobního vztahu k Bohu Otci. Jinak by o nás mohlo platit to, co Ježíš řekl fariezům: ?Ujišťuji vás, že vás celníci a nevěstky předejdou do Božího království (Mt 21, 31).?

Právě proto, že je to druhé vyznání důležitější, že se pomalu probouzí a prohlubuje, myslíme, že je pedagogičtější začínat vyznáním prvním, lehčím, víc zevnějším, které se dá kontrolovat jako přestoupení zákona. Ale není to metoda absolutně platná.

U lidí, kteří systematickou morální výchovu neměli, se vědomí hříchu probouzí jinak, řekli bychom ne objektivně, ale subjektivně. Často se stává, že přiklekne někdo ke zpovědnici a nemá, co by řekl. Stává se to v jižních zemích často. Vůbec se s tím takový kajícník neskrývá. Dodává ještě na vysvětlenou: ?Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl. U nás se pracuje, my na hříchy čas nemáme.? Zpovědník se opatrně vyptává: ?A jak je to v rodině?? ? ?Všecko v pořádku.? ? ? Chodíte do kostela, modlíte se?? ? ?Když mohu, jdu, když nemohu, nejdu.? Modlí se? ?Někdy bohužel na to zapomenu.? ? ?A v šestém přikázání vám svědomí nic nevyčítá?? ? ?Prosím vás, v mém věku! Na to už se ani nemyslí!? Jednou jsem v takovém případě prohodil ironicky: ?Ale vy jste přece úplný světec! Nač se potřebujete vůbec zpovídat?? Na to pak přišla odpověď jednoduchá a celým tónem upřímná: ?Světec, to nejsem! Dnes je výroční den úmrtí mé matky, chtěl bych jít k přijímání. A to víte, před Pánem Bohem potřebujeme očištění, musí nám všelicos odpustit, abychom se mohli modlit.? Někdo to může nazvat primitivním postojem. Ale právě primitivní lidé mívají vyvinutou schopnost hned vycítit to nejdůležitější. Písmo často přirovnává poměr duše k Bohu k manželství. Jednodušší lidé nevědí, jaké jsou povinnosti muže a ženy určené v zákoníku. Ale okamžitě vědí, když se vzájemný poměr zkalil, když to není už vztah čistý a upřímný. Podle sv. Řehoře Nyského je privilegium čisté duše tzv. parrhenia, volný a svobodný přístup k Bohu, tak jako za starých časů směli blízcí příbuzní krále kdykoliv ?vidět jeho tvář?, vstoupit do paláce. Hříchem člověk toto privilegium víc a víc ztrácí. Chce- li do paláce s prosbou, zadrží ho hlídka. V tom okamžiku si tedy uvědomí, že se něco stalo. Hledí se smířit. Někdy to jde jen všeobecně. Ale většinou se musí najít i konkrétní příčina, která omezení způsobila. Člověk se ptá: Co jsem vlastně udělal? Čím jsem Boha urazil? Který Boží zákon jsem přestoupil? Dá se to napravit?

Máme tu tedy opačný vývoj než ten, o kterém jsme mluvili na počátku a který se užívá při výchově. Tam se postupuje z vědomí objektivního hříchu k vědomí vlastní subjektivní hříšnosti. Zda se jde naopak z vědomí viny k rozpoznání objektivních zákonů a směrnic morálky.

Dopustili jsme se však jednostrannosti, jestli jsme vzbudili dojem, že první postup je známkou náboženské vyspělosti, druhý že charakterizuje jenom primitivy. Ve skutečnosti tu jde také o dvojí postoj, který patří k dvěma způsobům života v církvi tradičním: života praktického, činného a života kontemplativního, rozjímavého.

V praktické životě vyplněném činností se člověk na prvním místě včlení do jistého pořádku, do vztahů. Ty jsou na počátku vždycky zcela neosobní. Ale ponenáhlu se prohlubují, jak vůči bližnímu, tak vůči Bohu. Na počátku se toho od nikoho mnoho nežádá. Říká se mu: Udělej tohle, nedělej tohle! Časem se sblížíme. Představte si naopak mnicha, který odešel do samoty, aby se modlil. I on může žít podle nějaké regule, která mu určuje denní pořádek: kdy má vstávat, jak dlouho má číst, kolik žalmů recitovat atd. Ale od počátku on sám cítí, že to jsou všecko věci druhotné. Přišel, aby se modlil, mluvil s Bohem. Někdy to jde lehko, ale někdy se mu zdá, jakoby byla mezi ním a nebem zeď, která brání styku. Tu si uvědomí, jak mnoho se potřebuje očistit. Neudiví nás tedy, když vidíme, jak jemný smysl pro morální zásady získali např. staří poustevníci v Egyptě. Neposuzovat druhého je např. velmi praktické pravidlo pro soužití s druhými. Egyptští mniši se úzkostlivě vyvarovali každé kritiky bližního i v myšlence. Proč? Vždyť nebylo nebezpečí, že by s někým nevyšel! Byl sám. Ale rušilo ho to ve styku s Bohem, v motlitbě.

Nakonec se můžeme ptát: Má tato úvaha nějaký aktuální smysl dnes? Pozorujeme všeobecný úpadek morálních zásad. Lidé jim prostě přestali věřit. Řekne-li se, že to a to se nesmí, hned se ozve otázka: Proč? Copak je na tom zlého? Církev to zakazuje? Církev se přece mění. Uzná, že to, co platilo dřív, už dnes neplatí. Těžko je takové přesvědčovat. A přece se přesvědčí sami hned, když se začnou doopravdy modlit.

V jednom americkém charismatickém kroužku mně vypravovali o zkušenosti s mužem, který žil v neplatném manželství. Tvrdil, že v jeho situaci to jinak nejde, že si je jistý, že je to před Bohem všecko v pořádku. Na společné motlitby chodil. Ale pak na čas přestal. Za nějakou dobu se vrátil a rodinný život už byl urovnaný, a to s velkými oběťmi. ?Jinak bych se tu s vámi už nedokázal modlit,? dodal.

Opakuje se tu stará náboženská zkušenost: motlitba předpokládá čistotu života, ale z druhé strany motlitba očišťuje, k mravní čistotě vede.