Varšava.
Polská biskupská konference přijala na svém posledním zasedání 25. srpna teologicko-pastorační instrukci nazvanou Memorandum o spolupráci některých kněží s orgány státní bezpečnosti v Polsku v letech 1944 až 1989. Způsob, jakým se polští biskupové postavili k této otázce, stojí jistě za zmínku, a zamýšlí se nad ním i italský katolický deník Avvenire. Analýza a směrnice, obsažené v Memorandu, odrážejí podstatné body dřívějšího dokumentu, vydaného zvláštní komisí, kterou zřídil krakovský arcibiskup, kardinál Stanislaw Dziwisz již loňského roku.
Stejně jako v bývalém Československu byla Církev pronásledována mnohými způsoby a jedním z nich byla i snaha Státní bezpečnosti verbovat či ne zrovna vybíravě přesvědčovat ke spolupráci katolické kněze. Před rokem byl v Polsku, podobně jako na Slovensku zřízen tzv. Ústav paměti národa, po jehož zřízení se čas od času volá i v Čechách. Ihned po otevření archivů Státní bezpečnosti v Polsku ? řekl kard. Dziwisz, bývalý osobní sekretář Jana Pavla II. ? začaly vycházet najevo informace, které byly nezřídka falešné, protože byly vytvořené samotnými úředníky Státní bezpečnosti, tedy profesionálními lháři. Objevili se však i těžko zpochybnitelné údaje o spolupráci některých (přesněji řečeno dvou) kněžích, kteří svou spolupráci také přiznali.
Memorandum polských biskupů čelí této delikátní otázce v odstavci nazvaném ?Cesty k nápravě?, kde je definována zvolená a svobodná spolupráce s orgány Státní bezpečnosti v době komunistické totality jako ?veřejný hřích?. Odtud pak plyne, že ?veřejný hřích musí být vyznán před Bohem, před vlastním svědomím a před lidmi, kterým to způsobilo zlo, jak to detailně vypočítává kardinál Dziwisz. Toto všechno ? pokračuje ? musí vést k obrácení a ne k zatracení, k odpuštění a ne k nenávisti a pomstě?. Má-li hřích veřejnou povahu musí být také veřejně odčiněn. Na tiskové konferenci 25. srpna, kde kardinál Dziwisz o této otázce jménem celého polského episkopátu hovořil, padla i slova o možné rezignaci provinivších se kněží. Odtud pak některá média vyvozovala, že kněží-agenti odejdou z kněžství. Kardinál Dziwisz však vysvětlil, že ?kněz, který přizná, že spolupracoval s komunistickou tajnou policií, bude muset rozhodnout spolu se svými představenými, jakým způsobem odčinit a napravit toto veřejné pohoršení. V některých případech bude pravděpodobně nutné, aby ti, kteří zastávají nějaký církevní úřad, zejména jde-li o významný úřad, podali rezignaci. Všichni ti, kteří se spontánně přiznají, mohou počítat s milosrdenstvím a odpuštěním.?
?Nemyslím si? ? řekl kardinál Dziwisz ? že spolupracovníků státní bezpečnosti v řadách kněží bude mnoho, a církev v Polsku nemá strach z pravdy.? Po o.Konrádu Hejmovi, dominikánovi, který působil v Římě, kde organizoval polské pouti, vyvolal velký otřes případ známého intelektuála a aktivisty z dob Solidarity o.Michala Czajkowského, který přiznal, že spolupracoval se státní bezpečností celkem 24 let.
Podle údajů Ústavu paměti národa je v seznamech asi 10% kněží v Polsku. Ve velké většině případů se však jedná o kněze, kteří byli donuceni pod různými druhy pohrůžek mluvit, a jsou to tedy oběti hrůzného systému, který z nich dělal jen nástroje dalšího pronásledování.
Kardinál Dziwisz nejen vyslovil politování, ale jménem celé polské Církve se omluvil všem, kteří se cítí poškozeni jednáním některých kněží. Připomíná ovšem drtivou většinu kněží, kteří totalitnímu režimu nepodlehli, a připomněl, že se dnes ukazuje na kněze-spolupracovníky, ale o hlavních představitelích a vinících tohoto zločinného režimu se většinou stále mlčí.
Podle deníku Avvenire z 29. srpna 2006
(mig)
odeslat článek
vytisknout článek
