Vlámský spisovatel F. Timmermans napsal román Farář u kvetoucí vinice. Tam se mluví s roztomilou sympatií o zázraku v galilejské Káni. Venkovský farář nesnáší, aby se o tom zázraku žertovalo. Vidí v proměnění vody ve víno důležitou událost evangelia. Byla takovou doopravdy? Poznamenává sv. Jan, že tímto zázrakem začal Ježíš svou veřejnou činnost. Proč právě tímto? Není snad uzdravení malomocných a vzkříšení mrtvých daleko důležitější než hostina na svatbě? Lidoví kazatelé chtějí předejít tyto námitky. Poukazují na to, že tu nejde o víno, které patří v našich krajích spíš k blahobytu, ale že tu jde o pomoc chudé rodině, která se ocitla v trapné situaci pro nedostatek toho, co nutně patřilo k jídlu. Bez něho nebyla hostina myslitelná, jak tomu je dodnes v jižních krajích Evropy.

Mariánští kazatelé zase vyzdvihují jinou okolnost. Zázrak se stal blízko Ježíšova domova. Byla tam i jeho matka a div se stal její přímluvou.

Nebylo by však radno, abychom zapomněli na jinou okolnost. Proměnění vody ve víno byl zázrak první. Který pak byl v pozemském životě Ježíšově poslední? Bylo to zase na hostině, při večeři s apoštoly. Tam pak se víno proměnilo v Kristovu krev a chléb v jeho tělo. Můžeme v této souvislosti vidět symbol celého vývoje vesmíru. Vodu si staré národy představovaly jako první zdroj světa a jeho života. Všecko vzniklo z vody, prohlásil nejstarší řecký filosof Thales Milétský. I v Bibli čteme, že se na počátku duch Boží vznášel nad vodami (Gn 1,2). A jaký bude konec světového vývoje? Sv. Pavel jej označuje jasně: svět skončí svůj nynější rytmus, až bude Kristus všechno a ve všem (Kol 3,11).

Toto poslední stadium vývoje je už předem zobrazeno a uskutečněno v tajemství eucharistické proměny na oltáři. Vyjadřujeme je těžkým latinským výrazem: transsubstanciace, přepodstatnění. Není snadné jej vyložit ani studentům teologie. Ve středověku se o něm mnoho diskutovalo. Ale to, co vlastně chceme tím výrazem povědět, je poměrně snadné. Vždyť známe podobný proces z denního života. Sníme kousek chleba, vypijeme sklenici vína. Kam se poděly? Vstřebali jsme je do sebe, staly se součástí našeho těla a patří už k naší osobě. Dostaly jinou podstatu. Podobně i voda v přírodě, kterou zaléváme záhony, se stává stéblem, květem, přepodstatňuje se.

V Eucharistii se děje proměna. Chléb a víno se stává tělem a krví Krista. Je tu ovšem rozdíl. Při jídle nebo v zahradě se tato změna děje viditelně, v Eucharistii jde o proměnu neviditelnou, tajemnou. Hymnus sv. Tomáše prohlašuje, že se nezachytí zrakem ani dotykem ani chutí. Navenek je tu pořád chléb a víno. Jenom víra uzná, že už se změnily.

Srovnejme teď v této souvislosti dva zázraky Kristovy. V Káni proměnil vodu ve víno. Stalo se to v malém okamžiku na jeho pokyn. V přírodě se však děje totéž, ale dlouhým vývojem. Vinná réva saje vodu z půdy a mnoha chemickými složitými procesy se z ní vytvoří zrnko hroznu, z kterého se vytlačí mošt, který vykvasí ve víno. Ježíš v Káni jakoby podivně urychlil rytmus přírody. Stalo se to prvním zázrakem.

Co se děje v posledním? Tu se urychluje běh světa a lidských dějin. Kam směřuje život na zemi a jeho vývoj? Podobně jako později Teillhard de Chardin i V. Solověv byl přesvědčený evolucionista, ale v křesťanském smyslu. Odůvodňuje vývojovou teorii teologicky. Je mu jasné, že nestačí prostoduchý darwinismus k tomu, aby nám řekl, kam svět míří. Ten chtěl jenom pozorovat, jak se z nižšího vyvine nějaká vyšší forma. Je-li tu vývoj, musí mít smysl. Ten pak je zřejmý, jenom když vidím, kam směřuje, jakého cíle má dosáhnout. Ten poslední cíl pak je hybnou silou, energií vývoje od počátku.

My křesťané víme, kam dějiny světa a lidí směřují: Kristus, ?prvorozený ze všeho stvoření? (Kol 1,15), má být nakonec plností všeho co existuje, všecko musí dorůst do plnosti Kristovy. Ale tento růst je neobyčejně pozvolný. Solověv v něm označil čtyři základní periody. První fáze vesmíru byla jistě velmi dlouhá, vždyť u Boha jsou tisíce let jako jeden den (Ž 89,4). Byla to doba od prvního stvoření hmoty až do okamžiku, kdy se na zemi objevila první živá buňka a začal život rostlin a zvířat. Tím začala druhá perioda ve vesmíru. Rostliny bují, zvířata se množí. Ale nakonec je mezník. Bůh posílá do tohoto pozemského ráje prvního člověka. Homo sapiens, Adam, je schopný rozpoznávat dobro a zlo, poznávat sebe i Boha a vládnout všemu i co ho obklopuje.

Třetí periodou vesmíru jsou tedy dějiny lidstva. Ale i člověk někam směřuje. Fakt, že se dopustil zlého činu, nezničil jeho vrozenou touhu dorůst až k nejvyššímu dobru. Ta se pak nakonec uskutečnila způsobem vrcholným. V době, kdy si římští císařové přisvojovali božské pocty, se Bůh sám stal člověkem a člověk Bohem. Dějiny spásy, o kterých čteme ve Starém zákoně, jsou třetí fází vesmíru: od Adama ke Kristu.

My pak dnes žijeme ve čtvrtém období: od Krista historického k plnosti Krista mystického, universálního, kosmického. Bude to doba dlouhá? Nevíme ani den ani hodinu jejího dokončení. Zatím jsme překonali dva tisíce let. Byl to stálý boj Krista proti jeho protivníku, Antikristu. Kdy a jak bude tento boj dobojován? Nevíme jeho podrobnosti, ale jsme si jisti, že Kristus nakonec zvítězí, že bude nová země a nové nebe a on všechno a ve všem (Ap 21,1).

Při poslední večeři se však stalo něco podivného. Ježíš tento dlouhý vývoj v symbolu eucharistie zázračně urychlil. Chléb a víno, plody země a práce lidských rukou, se staly jeho tělem a jeho krví. V nich Kristus už předem sestupuje na zemi, jak tomu má být při jeho druhém příchodu, už teď tu začíná obnovovat plnost Božího království.

Svatému přijímání, které dostává nemocný před smrtí, říkáme viaticum, pokrm na cestu. Ale ten název se hodí pro každé přijetí eucharistie. Je to svátost, která i nás postupně proměňuje, i Krista. Děje se to tajemně, zázračně se v nás urychluje vývoj vesmíru, abychom i my dorostli v dokonalého člověka podle míry plnosti Kristovy (Ef 4,13). ?Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný? (Jn 6,54). Není to jenom příslib, nečteme tu, že budeme mít věčný život, ale že jej už máme. Jsme už tedy jakoby na konci dějin. Nová duchovní Kána galilejská, kterou krásně vylíčil Dostojevský v Bratřích Karamazových, se začíná slavit na hostině našich oltářů.