7. října 2004 podepsal papež Jan Pavel II. svůj Apoštolský list s titulem Zůstaň s námi Pane, a tím zahájil ?Rok Eucharistie?. Proč zvolil právě tento titul svého listu? Naznačil tím úzký vztah svých slov k aktualitě dneška, k našim problémům. Věděl dobře, že bude-li mluvit o Eucharistii abstraktním způsobem, sotva bude mít encyklika širokou odezvu. On sám pak ve svém učitelském poslání se neustále vrací k hlásání práv člověka. Nenazývá je ?lidskými právy?, ale právy člověka živého a konkrétního. Je totiž v dnešní společnosti neustálé nebezpečí předkládat poselství evangelia jako souhrn pravd, které se vtěsnají do knižních příruček. Eucharistie je naopak tajemství živé osobní přítomnosti Krista na zemi.

?Zůstaň s námi, Pane, protože se připozdívá!? jsou slova dvou učedníků, kteří šli cestou do Emauz. Byli smutni pro to, co se v posledních dnech událo: ukřižování a smrt jejich Mistra, do kterého vložili všechny své naděje. Ježíš, nyní zmrtvýchvstalý, se k nim přidružil jako neznámý poutník. Jejich srdce, jak se přiznali, přitom hořelo. Vyložil jim totiž pravý smysl předcházejících událostí slovy Písma. Ale přesto všechno slova sama nestačila. Přáli si, aby on sám s nimi zůstal osobně, chtěli ho mít u sebe jako živou osobu. Jejich přání, takto vyslovené, je neobyčejně dnes aktuální. Moderní filosofie je převážně personalistická, má osobní ráz. Ukazuje nutnost překonat všeobecné abstraktní naučení osobním vztahem. Osobní vztah se navazuje tělesnou přítomností, fyzickým dotykem. Tajemství Eucharistie je v této linii. Máme tu živý vztah s Kristovým tělem a krví naším tělesným dotykem tak úzkým, že se stává naší stravou a životní energií.

Tento vztah se ovšem uskutečňuje v tajemství. Všeobecné principy mají být vyjádřeny v jasných a dobře vymezených termínech. Taková nemůže být eucharistická svátost, vždyť je přítomností živé Osoby. Ježíš ukázal učedníkům své rány, tedy své ponížení a svou slabost. Ale ukázal jim, jak na ty rány mají hledět, aby uviděli to, co jim předtím bylo zakryto. Takové je tajemství Eucharistie.

Odkud pochází to jméno? Turista, který se poprvé pohybuje v Řecku, se diví, že slyší na každém kroku: evcharistó, evcharistó. Musejí mu vysvětlit, že to znamená: děkuji, děkuji. Eucharistická liturgie je tedy obřad poděkování za dar. Tak začínali své modlitby v synagogách Židé. Dřív, než o něco prosili, povzpomínali dary, kterými jejich národ Bůh v minulosti obdařil. Začínali od povolání Abraháma, přešli k vítěznému pochodu skrze Rudé moře a pouští atd? Výpočet byl někdy velmi dlouhý. Křesťané, kteří je napodobili, brzy tu řadu zkrátili a poděkovali Bohu za ty největší dary, které dostali ?v poslední době?, tj. narození, smrt a vzkříšení, nanebevstoupení a přislíbení druhého budoucího příchodu Spasitele na zemi. Tento krátký výpočet dodnes kněz recituje při mši v první modlitbě po proměňování. Nazývá se řeckým názvem anamnesis, připomínka. Připomínáme si tedy největší dar, který jsme od Boha dostali, živou osobu Ježíše Krista vtěleného na zemi.

Je to dar osoby. Jak si přitom máme počínat, nám ukazuje přirovnání z denního života. I tu si při slavnostních příležitostech dáváme dary: květiny, koláče, hodinky, přístroje? Jsou to plody země a lidské práce. Ale nejlepší dar dostaneme, když při té příležitosti přijde sama osoba, kterou máme rádi a kterou jsme už dávno neviděli. Představme si, že se k nemocnému synu dostaví jeho matka, která žije jinde. Dají se ovšem hned do řeči a zavzpomínají na všechno, co prožili. Stávají se přítomnými i nejstarší vzpomínky z mládí. Podobně i při Eucharistii se připomíná celý život a celé dílo Ježíšovo, všecko, co vykonal pro nás a pro naši spásu. Vyznáváme to nahlas. Sotva kněz nebo jáhen ohlásí ?tajemství víry?, odpovídáme: ?Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, tvůj příchod očekáváme, Pane Ježíši Kriste.?

Vynikne tedy při slavení Eucharistie vícero různých hledisek. Jeden však z nich je hlavní, základní: reálná, skutečná přítomnost Kristova. Aby se to potvrdilo, byl v latinské liturgii zaveden obřad adorace: hned po proměnění kněz zvedá hostii a pak kalich do výše a zvoní se zvonkem. Česká kostelní píseň to komentuje slovy: ?Na oltář Pán sestoupil a s ním celé nebe?. Protože tu jde o přítomnost osobní, v setkání v mysli vyvstane mnoho různých vzpomínek. Tím se vysvětlí, že mají mešní obřady v liturgiích církve různý ráz. Kdo asistuje poprvé při mši v obřadu byzantsko-slovanském, bývá nadšen, jaký je tu slavnostní ráz. V kostelech latinského obřadu je naopak vidět velký kříž. Jeden z východních teologů komentuje tento rozdíl takto. Západní církev si připomíná především Kristovu oběť, na Východě se spíš zdůrazňuje výsledek této oběti, tj. spása celého světa a naděje na jeho budoucí oslavení. Historikové liturgie to vysvětlují také tak, že na Západě si připomínáme poslední večeři Ježíše s apoštoly, na Východě prý spíš utkvěly v paměti ty okamžiky, kdy Kristus zasedl k večeři s učedníky po svém vzkříšení.

Ať už je tomu jakkoli, apoštolský list Jana Pavla II. dává důraz na to, abychom tu prožívali opravdu moment osobní přítomnosti Ježíše mezi námi. To napomenutí souvisí i s jistou nebezpečnou tendencí, která se tu a tam projevuje v poslední době. Někteří se dívají na mši jako na ritus pobratření. Je to dobře míněno, ale je to jednostranné. Jsou pak nakloněni k tomu, aby se podávalo sv. přijímání všem bez rozdílu, ať už v přítomnost Krista v Eucharistii věří či nevěří. To je ovšem nepřípustné. Kněz, když podává hostii, říká každému: ?Tělo Kristovo.? Ve Francii odpovídají: ?Věřím v to.? My říkáme jen: ?Amen?. Nezapomínejme však, že to znamená totéž vyznání: ?Tělo Kristovo. ? Ano, je tomu tak.? Ke Kristu se musí přistupovat s vírou. Ta pak uzdravuje na duši i na těle. Pro nás je tedy přijímání osobní dar Spasitele. Za to mu děkujeme. Je to tedy Eucharistie v pravém slova smyslu.