Mluvilo se o tom, jak je dnešní společnost snášenlivá. Za starých časů, když se žilo v uzavřených vesnicích nebo v měšťanském prostředí, nikdo si nesměl dovolit obléci se jinak, než jak se chodilo, nesměl dělat to, co nedělali ostatní, a dokonce ani mluvit a myslet. Dnes máme, alespoň v tomto ohledu svobodu, která na světě nebývala. Samozřejmě si to někteří pochvalovali, jiní v tom viděli vrchol mravního úpadku. Ale nakonec k tomu přidal svou poznámku jeden obchodník v tomto smyslu: ?V jedné věci však je naše snášenlivá společnost naprosto nesnášenlivou. Ptáte se v čem? Je-li něco nebo někdo neproduktivní. Ten se musí okamžitě vyobcovat. Nač trpět to, co neslouží.?

Všichni uznali, že je ta poznámka pravdivá. Všichni si jsou vědomi, že to má smutné následky. Vždyť nakonec jsou neproduktivní staří rodiče i mladé děti a nemocní. Raději nerozvádějme, kam ta mentalita často vede. Ale pak všichni pokrčí rameny a povzdychnou si, že se nedá jinak ani dělat. Svět je dnes přeplněn výrobou i obyvatelstvem. K obhajobě toho postoje se dá uvést dokonce i podobenství evangelia o neplodném fíkovníku (Lk 13,6-9). Pán jej zasadil, nenese plody, radí mu tedy, aby jej vyťal, nač má zbytečně vyčerpávat půdu. Pán sice radí k trpělivosti, aby se ještě rok počkalo, ale nakonec se musí vyťat strom, který nenese ovoce. Jedná tak skutečně Pán Bůh s námi?

Abychom to podobenství správně pochopili, musíme si uvědomit některé okolnosti. V zahradě je to hospodář nebo jeho podřízení, kteří vytrhají neužitečné rostliny, berou jim život. Bůh je ten, kdo život dává všemu, co stvořil. To, co Bůh dá, nikdy nebere nazpět. Ale může se stát, že ten dar nepřijme ten, kdo jej dostává. Často slyšíme námitku. Bůh dal Adamovi a Evě život. Když zhřešili, potrestal je za to smrtí. Není to tuze přísné? Nemohli dostat trest menší? Odpovídáme: Nemohli. Proč? Protože oni trest od Boha nedostali, ale sami si jej vyrobili. Bůh svými přikázáními dává život. Když někdo ten život nevezme, umírá. Každý hřích je sám v sobě už trest smrti.

Život také znamená činnost. Nečinnost je u člověka předzvěst smrti. Člověk totiž pracuje dvojím směrem. Vyrábí něco mimo sebe: staví dům, dělá sochu, šije šaty apod. Ale při této činnosti člověk vyrábí, máme-li to tak říci, i sám sebe. Malováním obrazů se stane malířem, obděláváním pole hospodářem, dobrými skutky mužem Božím, světcem. Výsledek této poslední činnosti mu nikdo nemůže vzít, protože je to činnost spolu s Bohem.

V době protestantské reformace se vedly rozepře o tom, spasí-li se člověk vírou nebo skutky. Dnes už víme, že to byla neužitečná rozepře. Předpokládá se, že nás Pán Bůh nejdříve stvořil a pak jakoby od nás odstoupil, dal nám možnost, abychom se rozhodli, budeme-li sami dělat dobré skutky nebo zlé. Bůh není v čase tak, že by napřed něco udělal a pak od díla odstoupil. Bůh člověka stvořil, to znamená, že ho stále tvoří, že je jeho milost přítomna při všem, co děláme. V každém dobrém skutku spolupracujeme se Stvořitelem, tvoříme tedy sami sebe pro celou věčnost. Spolupracovat s Bohem ovšem musíme celou svou bytostí, vírou i skutky současně. Neproduktivnost tu značí mrzačit a ubíjet sama sebe.

Už ve Starém Zákoně se přirovnává poměr duše k Bohu k lásce dvou zamilovaných, ženicha a nevěsty. To, co dělají, dělají společně, zakládají tím rodinu a rozmnožují život celého lidského pokolení, stávají se stvořiteli spolu se Stvořitelem, stromem, který přináší plody. V podobenství evangelia se mluví o tom, že hospodář hledal na fíkovníku ovoce a nenašel. Strom sice pěkně vyrostl, ale nenese plody. To, že strom roste, je jeho vlastní výhoda. Ovoce je určeno jako dar pro druhé, je tedy symbol lásky. K naší dokonalosti nestačí, abychom sami rostli. Náš vlastní vývoj je spojen s tím, abychom rostli v lásce, aby z nás měli užitek ostatní a celý svět.

Těch několik myšlenek, které jsme nadhodili, stačí k tomu, abychom si v dnešní konzumní společnosti uvědomili, jaká je pravá a nepravá produktivnost. Svět nepřeměníme ani jeho zásadu, že se má podporovat jenom to, co je produktivní. Ale musíme se naučit rozlišovat mezi produktivností nepravou a pravou, hmotnou a duchovní.

Vyložila mně jedna paní svůj domácí problém. Mají poměrně malý byt ve městě, není to pohodlné pro rodinu s dětmi. Ale přistupuje k tomu potíž, že ještě žije manželova stará matka. Nedali ji do útulku pro staré lidi, protože mysleli, že má už života nakrátko. Teď však zjistili, že se zdravotně dobře drží a že, jak říkala ta paní, možná ještě přežije nás všecky. Poté jí z úst vyletěla věta, za kterou se sama zastyděla, ale která odpovídá myšlení dnešních lidí: ?Co z toho máme, že jsme ji u sebe nechali. Dnes už potřebuje obsluhu, do útulku ji nevezmou a my ji máme na krku.? Co jsem k tomu měl dodat? Nebylo na místě, abych jen tak na potkání moralizoval napomenutím, ale něco jsem přece jenom musel říci. Proto jsem si nahlas povzdechl a opakoval jsem větu: ?Co my z toho máme, že jsme ji nechali u nás? Z toho, že někomu prokážeme lásku, vždycky něco my sami máme, řekl bych, že z toho máme to hlavní, co z života můžeme mít.?

Víme ovšem, že se takový postoj nezíská laciným napomenutím. Je dobře, aby se k tomu vedli děti od mládí. I ty totiž, sotva začínají vnímat své okolí, slyší ohlas dnešní mentality: ?Co z toho máš? Nestarej se o to!? Není to napomenutí špatné. Ze všeho něco musí být. Ale musí tu být někdo, kdo dítěti ukáže, že z toho opravdu něco má, když druhému poslouží, když pomůže zadarmo, bez odměny. Kdo je tak vychovaný, odsoudí neproduktivnost jako všichni ostatní, ale naučil se mít lepší pojem o produktivnosti. Toho pak naše společnost potřebuje, aby dobře produkovala.