Jel jsem vlakem do italského města Lucca na kongres o kontemplaci. Pán, který se mnou seděl v kupé se tomu velice divil. Takové věci ještě dnes existují? Žijeme přece v době produkce, techniky, sociálních bojů, musíme se soustředit na boj proti chudobě, nemocem, korupci a kriminalitě. Koho pak může zajímat sezení v klášterní cele a rozjímání o věčných pravdách. To je něco, co patří do středověku! Mínění toho pána je charakteristické pro dnešní mentalitu. Všeobecně se myslí, že kontemplovat znamená utíkat před skutečností, před odpovědností za to, co se děje kolem nás. Ale vyskytuje se i jiné mínění. Někteří tvrdí, že katolická církev kontemplaci nezná. Ta se praktikuje jenom v náboženstvích Dalekého východu. Dobří katolíci naopak vědí, že existují u nás tzv. kontemplativní řády, jako např. sestry karmelitky. Ale považují jejich způsob života za docela zvláštní, neuskutečnitelný v denním životě.

V tomto prostředí tedy, jak se zdá, je rozhovor o kontemplaci něčím cizím, neaktuálním. Koho by zajímal? Ale v tzv. všeobecné mentalitě se vždycky pozorují i jevy opačné. Mnoho mladých lidí, zvláště ve městech, se začalo živě zajímat o kontemplaci východních náboženství. Tvoří skupiny a ostře kritizují náboženství evropská, která podle nich nejsou vůbec duchovní. Přichází do Evropy spousta indických nebo falešně indických guru, učitelů, kteří slibují, že zasvětí své žáky do mystických zážitků. Vmísili se mezi ně i prodavači drogy. Je tu ovšem mnoho pomatených idejí. Ale tyto tendence pramení z jedné základní touhy člověka: dostat se do přímého styku s Bohem. Ta touha se nedá v žádném prostředí úplně umlčet. Naopak propukne tam, kde by se zdálo, že k tomu nejsou podmínky a že ji všeobecná mentalita umlčela.

Svědectvím té mentality je také hnutí, které dostalo jméno New Age. Není to a nemůže to být nějaké jasné a určité učení. Je to touha vyřešit naráz všecky tísnivé problémy náboženské, ekologické, kosmické, snaha setkat se s božským prvkem v hmotě, ve světě. Je pochopitelné, že taková hnutí vedou k neurčitému mysticismu, kde se mísí lidské a božské, Bůh a vesmír, nerozeznává se poselství Kristovo od jiných učení.

Proč se tato hnutí objevují v Evropě, v Americe? Vždyť evropská společnost má dlouhou a vyspělou náboženskou tradici! Příčina je v posledních dvou stoletích. Objevil se ateismus. Projevil se ve velmi agresivní, útočné formě. Náboženství prožívalo doby bezohledného pronásledování. Ta agresivnost pomalu ustoupila a místo ní nastoupila náboženská lhostejnost, nezájem. Veřejná společnost se stala nenáboženskou. Bůh tam prakticky nemá místo. To probudilo v lidech na počátku pocit velkého osvobození. Náboženství ukládalo povinnosti a mnoho věcí zakazovalo. Nenáboženský stát se jeví jako ráj svobody. Může se všecko. Nikdy v dějinách nebylo tolik svobody jako dnes. Není tu Bůh, který by ji omezoval. Ale kupodivu člověk sám cítí, že by mělo být nějaké omezení. Ale neví jaké. Jemu samému je líto čehokoli se zříkat. Utíká se tedy znovu k náboženství, které má hájit jisté hodnoty. Ale hledá takové náboženství, které by neukládalo mnoho, které by bylo snášenlivé ke svobodám, na které si lidé navykli. Jinými slovy, člověk hledá, co by mu vyhovovalo, nehledá skutečnost. Nechce otevřít oči před tím, co skutečně je.

Na tomto pozadí umístěme teď otázku křesťanské kontemplace. Hned na počátku musíme říci, že tu nejde o nějaké snění nebo útěk ze světa, který nás obklopuje, ale naopak o intenzivní vhled do skutečnosti. Slovo kontemplace je z latiny a má bizarní původ. Všichni však známe výraz řecký, i když si to neuvědomujeme. Je to theoria. Ale i to slovo změnilo význam. Pro dnešního člověka znamená teorie něco vymyšleného, předpokládaného. Ve starořeckém slovníku však teorie znamená vidět na vlastní oči. Takoví totiž staří Heléni byli. Jsou zakladatelé evropské vědy. Nevěřili snadno tomu, co se vypravuje, chtěli všecko zkontrolovat. Orgán vidění jsou ovšem oči. Aby člověk poznal svět, musí tedy cestovat, hledat, zkoumat. Dělá se to spontánně nebo systematicky. Vznikla věda, která je první základní druh kontemplace.

Ale toto první nadšení pro poznání zrakem podlehlo v Aténách ve 4. století před Kristem vážné krizi. Vyskytli se tam tzv. skeptici, pochybovači. Jejich úvahy byly celkem jednoduché. Já vidím trávu a říkám, že je zelená. Moji společníci to potvrzují. Všichni říkají, že je tráva zelená. Ale vidíme ji opravdu stejně? Vždyť o zelené trávě mluví i barvoslepí! Co z toho plyne? Smutný závěr. Naše hlavní vědomosti získáváme zrakem a ten není spolehlivý, klame. Jak odpověděli na tuto námitku velcí filosofové té doby, Sokrates, Platón, Aristoteles? Uznali plně, že oči mohou klamat, že nemůžeme kontrolovat to, co každý vidí subjektivně. Ale máme naštěstí ještě jiný smysl, vnitřní, tj. rozum. Ten pak poznává pravdu, která platí pro všechny. Ve všech časech a za všech okolností dvě a dvě jsou čtyři. To, co je logicky správné, nebude zítra nesprávné. Od té doby slovo theoria nabývá nový smysl: je to vidění, ale tak, jak věci vidí zdravý rozum.

Jak se ten výraz dostal do náboženské oblasti? Celkem snadno. I křesťané usilují o to, aby viděli skutečnost, to, co doopravdy je. Ale vědí, že je za oponou tohoto světa ještě vyšší svět Boží. Je možné i ten zahlédnout? Když nás Duch svatý osvítí. To pak se děje v kontemplaci. Ta znamená tedy snahu porozumět skutečnosti, všemu, co se děje, z hlubší perspektivy, vidět, jak je činný ve světě Bůh. Nejlépe to pozorujeme ve vlastním životě, ale také v dějinách a v celém vesmíru.

Každý křesťan je tedy v jádře kontemplativní. Nepotřebuje proto jezdit do Indie, zkřížit nohy, zadržovat dech. Stačí, aby se na všecko uměl podívat očima víry. Právě proto, že dnešní věda a filozofie ten pohled víry ztratily, lidé hledají náhražky jinde. Jeden z adeptů těchto praktik se mi pochlubil, že už je schopen vnímat pranajamu, ve které jsme ponořeni. Odpověděl jsem mu slovy sv. Pavla k Atéňanům, když jim zvěstoval Boha, ve kterém žijeme, hýbáme se a jsme (Skt 17,28). Není to nějaká neosobní pralátka, ale náš Otec, který je na nebesích, který se o nás stará a nás vede. Vidět ho, znamená najít pravdu a štěstí.