Přišel do farnosti nový kněz, mladý. Účastni se předtím pastorálního kursu pro novou evangelizaci. Začal tedy hned od počátku zavádět mnoho změn. To ovšem vyvolalo mnoho protestů. Není divu, vždyť většina pravidelných návštěvníků bohoslužeb jsou starší lidé, přivykli si od mládí k jistým formám zbožnosti a teď jim to přijde někdo měnit. Spontánní protesty nepomohly. Poslali ke knězi staršího profesora, dobrého a rozumného katolíka, aby knězi domluvil. Tento udělal rád, protože i jemu se ty přechodné změny nezamlouvaly. Varoval tedy duchovního správce, aby nevyvolával ve farnosti rozepře. Kněz se ovšem hájil těmito důvody: ?Já jsem přece odpovědný i za pokřtěnou mládež, která se kostelu vyhýbá, protože jim dnešní způsoby modlení nevyhovují. Musíme se tedy přizpůsobit jejich mentalitě.? Na to profesor: ?Já jsem byl vždycky přesvědčen, že se má svět přizpůsobit poselství Kristovu v církvi a ne církev světu. I v divadle se laciné varieté snaží zalíbit publiku, ale nedělají to opravdoví umělci?.

Nebudeme dále sledovat dialog těchto dvou osob. Zdá se, že se příliš nedohodli. Ale přesto je problém přizpůsobení církve světu velmi důležitý a byl vždycky aktuální v misiích. Od doby II. vatikánského sněmu se o tom tématu mluví velmi často. Aby se předešlo povrchnosti, neužívá se výrazu ?přizpůsobení světu?, ale ?přizpůsobení poselství evangelia různým kulturám?. Mluví se o inkulturaci.

Teologický základ, z kterého vycházejí další závěry je vliv nauky o různých druzích vtělení Božího slova ve světě, kosmická kristologie, Národy, které mají přijmout poselství evangelia, nejsou ?duchovní pouští?, jak se vyjádřil kard. Duval. Nějakým způsobem je Kristus přítomen už v jejich starých tradicích, protože všichni dobří lidé nějakým způsobem patří k církvi. Patří-li k církvi, mají všechny národy, v jistém slova smyslu, nějakou svou vlastní ?církevní? tradici. Jakmile to vyslovíme, trochu se zalekneme takového vyjádření. Neplyne z toho pak relativismus všech náboženství, kterého jsme se vždycky báli?

Tuto otázku si klade Pavel VI. v encyklice Ecclesiam Suam: ?Kam až, do jakého stupně se má církev přizpůsobit historickým a místním okolnostem, ve kterých vykonává svou misijní funkci? Jak se uchránit nebezpečí relativismu, který ohrozí věrnost v dogmatech a v morálce? Ale z druhé strany musí být církev vždycky připravena přiblížit se všem, aby všechny zachránila podle příkladu apoštola Pavla, který píše: ?Stal jsem se všechno všem, abych všechny zachránil? (2 Kor 9,22).

Pavel VI. dává odpověď základní, všeobecnou, bez zvláštních konkrétních aplikací, ve formě principu. Píše: ?Svět se nemůže zachránit zvenčí. Jako se Slovo Boží stalo člověkem, tak je také potřeba, abychom se my oděli do forem tohoto světa? Dřív než začneme mluvit, musíme nejdřív naslouchat lidskému srdci, abychom, nakolik je možné, je respektovali tam, kde si zaslouží, aby se mu dalo za pravdu.? I Pavel VI. vykonal daleké cesty: do Indie, do Afriky, do Východní Asie. V Bombaji sám vysvětluje text své encykliky: ?Věrnost k tradici neznamená uctívat minulost. Musí ji doprovázet aktivní přizpůsobení potřebám lidu?.

K misijnímu dni r. 1966 píše Pavel VI. o tom tématu: ?Katolická církev touží po tom, aby poznala kultury národů, aby je respektovala, ale také aby je obohatila nadpřirozenými hodnotami milosti, tím, že se do nich vřadí a že bude žít to, co je v nich charakteristické.?

Touto naznačenou cestou pokračuje i papež Jan Pavel II. Roku 1969 Pavel VI. cestoval do Afriky jako host domácích vlád a hierarchie. K biskupům shromážděným v Kampale se obrací s ujištěním ?hluboké úcty pro vaše osoby, pro vaši zemi, pro vaši kulturu?. Jeho řeč, která následovala, byla pragmatická a přímo se zabývá naším problémem. ?Dílo evangelizace, ? řekl papež ? která je vaším dílem, stojí před velmi živou a diskutovanou otázkou adaptace, přizpůsobení evangelia africké kultuře. Má být církev evropská, latinská, východní?, nebo má být africká? Problém vypadá těžký a prakticky skutečně těžký může být. Ale hotové řešení už tu je: vaše církev musí být především katolická. Stojí na konstitučním, jednotném podstatném základě jednotné základní nediskutovatelné nauky. Všichni musíme být žárlivě hrdi na tu víru, kterou hlásali apoštolové, mučedníci, tj. svědci ji vyznávali a misionáři ji s úzkostlivou péčí učili. Víte dobře, jak je církev v tomto ohledu pevná, řekněme i konservativní. Aby se zabránilo, že se může poselství zjevené pravdy pokazit, církev vyjádřila poklad své pravdy v některých pojmových formulacích. I když jsou tyto formule někdy těžké, jsme povinni jejich text zachovat. My jsme víru nevynalezli, my jsme její strážci?

Na první pohled se tedy zdá, jakoby chtěl papež spíš brzdit nadšený běh k pluralismu. Ale on sám dodává: ?Když jsme dali první odpověď, přijde druhá: výraz, jazyk, způsoby jak jednu víru vyjádřit mohou být různé a mají odpovídat jazyku, stylu, povaze, vlohám, kultuře těch, kdo jednu víru vyznávají. Z tohoto hlediska je pluralismus legitimní a žádoucí.?

Jsou to povzbudivá slova: ?Pluralismus je možný a je žádoucí.? Ale právě proto, že tu jde o dílo, které je tak svaté jak svaté je vtělení do tohoto světa, vyžaduje nejenom mnoho kongresů a diskusí, ale především autentický křesťanský život. Ten podle starého rčení roste z nebe a z půdy. Nemysleme si pak, že to platí jenom o tzv. misijních zemích, o třetím světě. Dnes se mění složení půdy i v zemích se starou křesťanskou tradicí, řekněme si upřímně, i v našich zemích. Právě proto se vyžaduje stálá kreativní snaha žít křesťansky i v tomto novém prostředí.