Moudrost Ve staré škole jsme čítávali nade dveřmi nápis: ?Uč se, synu, moudrým býti?. Příliš to na nás nezapůsobilo. Víc pozornosti vzbudilo vypravování ze života sv. Cyrila, našeho národního patrona. Čteme tam: ?Když bylo Konstantinovi (tak se totiž jmenoval sv. Cyril v mládí) sedm let, uviděl ve snu, jak vévoda shromáždil všechny dívky a přikázal mu, aby si jednu vybral.? Jedna z nich byla nejhezčí. Zašel k ní a zeptal se jí, jak se jmenuje. Uslyšel odpověď: Sofia, Moudrost. Cyril se hned rozhodl: Tebe si vyberu.

Už před lety jsem navštívíl v Soluni chrám Boží moudrosti, kde se dá to vypravování dobře umístit. Ale tato svatyně je napodobením starší katedrály cařihradské, Hagia Sophia. Řecké slovo sophia překládáme od počátku jako moudrost. Ale ta má mnoho odstínů ve významu. V naší obecné mluvě mudřec je člověk nadaný, bystrého rozumu, který zná mnoho věcí. Je inteligent. Ale původní význam byl trochu jiný. Ve starořecké poezii o Odyseovi se vypravuje, že se námořníkům pokazila loď. Hledali tedy nějakého moudrého člověka, který by ji spravil. Mudřec byl tedy dovedný dělník. Takovým by byl dnes např. někdo, kdo by nám spravil počítač, když by se zastavil.

I Písmo svaté předpokládá tento původní význam. Píše o moudrosti kniha Přísloví (8,22): ?Hospodin mě vlastnil na počátku své cesty.? Stvořil ji první, aby mu byla jakoby dělnicí, spolupracovnicí, stavitelkou celého viditelného světa. Semitské národy dovedly dobře ocenit toho, kdo dovede udělat sfvou práci chytře a důvtipně. Kniha moudrosti staví proti sobě mudrce a blázna. Jednomu se může svěřit každá práce, druhý všechno poplete a pokazí.

Naproti tomu měli staří Řekové stále víc a víc sklony intelektuální. Vážili si toho, kdo mnoho věcí ví a chápe smysl toho, co se ve světě děje, i když sám sedí a přemýšlí o samotě a rukama nepracuje. Takový nabude mnoho životních zkušeností nebo přečte mnoho učených knih. Kdy k tomu dojde? Dětem dali za úkol, aby nakreslily tři mudrce od východu, kteří se přišli poklonit narozenému Spasiteli. Dali jim nejrozmanitější oblek, ale v jedné věci se shodly. Všichni tři mudrci měli vousy. Byli to tedy staří lidé. Trvalo to dlouho, než své vědomosti nabyli. Aby mohli studovat a přemýšlet, utíkali od jiných prací.

Sv. Pavel si dobře všiml, jak ?Řekové hledají moudrost? (1 Kor 1,22). Nijak vlídně je však proto neposuzuje. Do velké římské říše s velkou kulturní vzdělaností pronikli křesťané. Znamená to vítězství prostých neučených lidí a jejich zdravého životního názoru nad pyšnou modrostí pohanů, kterou ?Bůh zatratil?. Když se nějaký učený člověk chlubí před prostým, kolik věcí ví, snadno uslyší otázku: ?A k čemu ti to vlastně je??. I poznání totiž slouží k dobrému životu. Kdo všeho, co potká, dovede použít k dobrému, takový je opravdu moudrý, rozumí světu. Je tedy spokojený, šťastný. Jeden moderní myslitel říká, že mu věci okolo něho začínají zpívat radostnou písničku.

Kdo čte výklad sv. Bazila o stvoření světa v šesti dnech, jak to podává Bible, objeví tu stejnou touhu, jenže v daleko velkolepějších rozměrech, nezkrotnou chuť zachytit rytmus vesmíru, odposlouchat všechno, co roste v rostlinách, co se hýbe v živočiších, čím šumí moře a co křičí ve svědomí neutlumitelným voláním. Je to Boží moudrost, kterou Bůh všecko stvořil a zachovává. ?Kdo mne najde, našel život a u Hospodina zalíbení?, čteme v knize Přísloví (8,35).

Zasnoubit se s Boží moudrostí, jak o tom čteme v životopise sv. Cyrila, je mysbolický výraz, který se dá doplnit jiným, vzatým z evangelia: najít perlu, pro kterou člověk prodá všechno to, co měl, aby si ji koupil (Mt 13,46). Neníé to náhodou, že se mystické zásnuby sv. Cyrila staly charakteristickými pro jeho dědictví, že našly takový ohlas u slovanských myslitelů. Moderní mezi nimi si sami říkají sofiologové. Vyznačují se přáním zachytit jedním pohledem všecko, co vidíme a známe, tepnu života, který proudí od Boha na zemi a ze země stoupá vzhůru. V. Solověv ji viděl jako nebeskou bytost, ženské mateřské tváře: ?Sestupuje v naši zemskou noc pravá věčná Paní, základ všeho bytí, neproměnná, výšku i hloubku v ní Boží moc spojila navždy v jedno.?

Já sám si přitom vzpomínám na svůj zážitek v cařihradském chrámu Boží moudrosti. Po dobytí města od Turků se stala svatyně mešitou, dnes je muzeum. Nejsou tam už staré malby, ale všichni obdivují harmonii linií celé stavby. Kromě toho čteme toto poučení v průvodci: Kdo se postaví do středu stavby, nevidí okna, jsou skryta za římsami, zdá se mu tedy, jakoby se strop vznášel nad stavbou k obloze. Zmocnil jsem se uzprostřed tlupy turistů židle, posadil jsem se do středu chrámu a pokoušel jsem se zachytit ten dojem, o kterém se v průvodici píše. Ale nepodařilo se mi to. Měl jsem však dojem jiný: sedím uprostřed chrámu, nevidím okna a přesto je chrám plný světla. Je to jakoby světlo, které se rodí uvnitř budovy. To je jistě pravý smysl stavby. Chrám znamená svět, ale je plný Boží moudrosti, která je světlo k pochopení všeho.

Jak se to světlo jmenuje v životě? Je to světlo Ducha svatého, který vstoupil do našeho života při křtu. Náboženským poučením a dobrým životem je den ze dne intenzivnější. V jeho záři dostávají barvu a formu věci, které nás obklopují. Svět se nám stává krasným, je radostno žít. Kdo by tedy nechtěl být moudrým v tomto pravém slova smyslu? Nemusí být ani starý ani vousatý. I mladí, kteří to zažili, mají co říci světu, který by je chtěl odstrčit. Nedají se. Boží moudrost nejenom poučuje ale dává i sílu žít. Ať tedy žije život!