Sv. Jan Křtitel křtil vodou, ale ohlašuje, že Ježíš přijde po něm, aby křtil Duchem svatým. Často je slyšet oprávněnou otázku: Jaký je v tom rozdíl? Katecheti mají stálou odpověď. Jenom křest Duchem je svátostný, to jest opravdově účinný. Ale ten první má tedy malou cenu? To zase nikdo nechce tvrdit. Jak tedy rozdíl mezi dvěma křty lépe vysvětlit? Já sám se to snažím vyjádřit dvěma výrazy: křest vodou je morální, křest Duchem je ontologický. Ale pak se mi směují, že dělám to, co dělají učení lidé. Tomu, co nevědí, dají cizí jména a myslí si, že je to vyřešeno. Proto musíme začít od jiného konce, abychom pochopili slova, která užíváme.

Co je křest vodou? Je to očistný obřad známý z různých náboženství. Je symbolický. Voda očisťuje tělo. Kdo se dá pokřtít vodou, vyzná veřejně, že si je vědom svých chyb a špatných skutkůp a že má dobrou vůli se napravit. Říkáme také, že se chce obrátit. Uznal, že jde špatnou cestou, nechce v ní pokračovat, vrátí se nazpět. To je jistě vzácné a důležité rozhodnutí. Od toho okamžiku se jeho život změní. Banální příklad: student nestudoval, poslouchal muziku. Najednou zjistí, že jsou zkoušky blízko, začně horlivě studovat. Napraví se od toho jistého okamžiku, ale nenapraví už to, co je ztracené v minulých dnech. Ten, kdo nepozorností ztratil peníze, si začne dávat pozor, aby už je neztrácel, ale ztracené předtím už mu nikdo nevrátí.

V tomto smyslu si jsme vědomi, že se může každý člověk morálně obrátit, napravit. Je to radostné. Ale zůstane bolestná výčitka: věčná škoda toho ztraceného. Minulé chyby žádná voda neomyje.V Shakespearově tradédii Macbeth si vražedkyně stále umývá ruce a stíále nanich vidí skvrny krve. Ale přesto lidé tuší, že by mohla existovat nějaká zázračná voda, která dokáže udělat víc. V Indii se chodí omývat k pramenům Gangu, předpokládají, že tam má voda víc moci odpouštět hříchy. Písmo svaté naopak tvrdí, že hříchy může opravdově odpustit jenom Bůh. V jakém smyslu? Nazveme to ontologicky. To znamená, že se celý člověk zachrání, že Bůh použije i pomýlené minulosti k tomu, aby sloužila k dobrému, k přiblížení k Bohu. Je-li morální obrácení jakoby vyzdravění z dlouhé nemoci, pak je to, které jsme nazvali ontologické, jakoby vzkříšení z mrtvýczh. Evangelium mluví o ?narození znova?. Nemohl ta Ježíšova slova pochopit ani dobrý a upřímný učitel Božího zákona, jakým byl Nikodém: ?Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit? (Jn 3,4). Ale Ježíš trvá na svém: ?Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího? (Jn 3,5).

Jsou tedy v křesťanském křtu dva prvky: omývání vodou jako symbol našeho vlastního rozhodnutí k nápravě morální a je tu také Duch Boží, který ontologicky, reálně napraví všechno, co jsme hříchem ztratili. Křest je svátost, tj. v lidské modlitbě se modlí sám Kristus, posílá svého Ducha, který je stvořitel a obnovitel země. Křest je spojen s pokáním a v této souvislosti je pokání radostná zvěst, příchod Božího království. ?Čiňte pokání!? bylo hlavní téma kázání svatého Jana Křtitele, který křtil vodou, ale jako prorok už viděl blízké doplnění svého poslání: ?Já křtím vodou, uprostřed vás stojí ten, koho vy neznáte... Spatřil jsem, jak Duch sestoupiul jako holubice z nebe a zůstal na něm? (Jn 2,26 nhásl.). Kdyby byl sv. Jan přítomen při svátostném křtu, který se koná v církvi, více méně by opakoval totéž.

Z toho pak plyne důsledek. Omývání vodou trvá jen chvilku, ale zůstává čisté tělo. Znamená-li naše morální rozhodnutí odříci se zla, i to může být vyslovena krátce, ale musí mít trvalé důsledky. Duch svatý je naopak věčně činný, nikdy nepřestává. Křest Duchem je tedy stálé pokračování křtu vodu. V člověku je nová síla, která ho postupně a vytrvale přeměňuje, aby přecházel z života lidského do života Božího, Duch nás stále víc a víc zduchovňuje po celý život.

Projevuje se to na prvním místě v poznání. Jsme totiž stále vystaveni iluzím. Platon tvrdil, že smysly nám stále zastiňují pravdu. Křesťanská askese neobviňuje tělesné smysly, ale obžalovává tzv. mínění světa, které nás stále odvádí od pravdy Kristovy a vnucuje nám pravdy iluzorní, pomýlené. Užívá k tomu všech prostředků moderní publicistiky, propagandy. Vnucuje se nám např. všemi prostředky mínění, že je lidské právo to, co je vraždou. Podle zkušenosti je stále opakovaná lež všeobecným míněním. Jak je možné se tomu bránit? Omlouváme proto mládež, když jedná perverzně: ?Nedivte se, vždyť nikde nic jiného neslyší a nevidí. Jsou ohlušeni a zaslepeni.? Jak jim pomoci? Možná nemají žádnou dobrou výchovu, nepotkali nikoho, kdo by jim promluvil k srdci. Ale pokřtění přece jen někoho mají. Je přímo v samém srdci: Duch svatý, který stále mlouví hlasem svědomí a otvírá oči slepým. Děje se to někdy jakoby zázračně. Sami se tomu diví, že našli víru v prostředí, které ji vším možným způsobem popíralo.

Daleko podivnější bývá činnost Ducha svatého v našich náklonnostech. Sami to víme, že jsme následkem hříchu nakloněni ke zlému. Jak špatné myšlenky nás napadají i v kostele i při modlitbě! Proč jsou reklamní tabule tak často pornografické? Protože ti, kdo je vyvěšují, vědí, že takové obrazy spontánně přitahují oči. Ale přesto máme sílu ubránit se. Je od Ducha svatého, který křtem přebývá v nás jako Duch pravdy a spravedlnosti. Važme si tedy svého křtu, vracejme se k němu v myšlenkách vděčně. Úspěšně žít je umění rozvinout všecky vlohy, které člověk dostal při zrození. My jsme se zrodili znovu. Žijme v tom Duchu.