Vypadá to jako žert, ale vůbec to žert nebyl. Zemřela matka a děvčátko se ptalo, kde je. ? ?V nebi.? ? ?A kde je nebe? Mohu se tam za ní podívat? Navštívit ji?? ? Ta otázka přivedla dospělé do rozpaků. Nakonec řekli děvčeti: ?Navštívíš maminku jistě, když budeš hodná, ale moc s tou návštěvou nespěchej! To má čas.? Není tu zvláštní protiklad? Na jedné straně tvrdíme, že cíl našeho života je přijít do nebe, ale z druhé strany tam nespěcháme. Je to cosi podobného, jako kdybychom studentovi zdůrazňovali, že chodí do gymnázia, aby udělal maturitu, ale pak bychom mu poradili, aby s maturitou tuze nespěchal. Liturgické modlitby nás vybízejí, abychom už teď přebývali myslí v nebesích, ale tělo a práce nás drží na zemi a jsme tomu rádi.

Ta nedůslednost je zaviněna také tím, že slovo ?nebe? není jednoznačné. Má různé významy. Může to být oblast astronomů a astronautů. Ale v nebi umísťujeme také Boha, anděly a svaté. Jistě tu nejde o stejné nebe. To bychom si před smrtí místo zpovědi z hříchů raději předplatili let do stratosféry. I Bible od počátku rozlišuje dvojí nebe. Jedno je fyzické, viditelné. Na počátku stvořil Bůh ?nebe a zemi? (Gn 1,1), tj. zemi a oblohu. Ostatně má české slovo nebe stejný kořen jako německé Nebel, mlha, mraky, obloha. Ale podle Bible je také jiné nebe, neviditelné, kde bydlí Bůh. Zajímavé je, že pohled na nebe viditelné nás povzbuzuje, abychom myslili na to druhé, neviditelné. Obloha má totiž zvláštní průzračnost. My už dávno víme, že je nebeská báň jenom optický klam. Staří Židé ještě věřili v její skutečnost a obdivovali její solidnost a pevnost. Vždyť jsou na ní připevněna nebeská znamení: slunce, měsíc a hvězdy. Báň je všecky udrží. Ale přesto vnuká i ona myšlenku, že vesmír není tou bání uzavřený, že nad ní existuje ještě jiný svět.

Ale ani to viditelné nebe není bez tajemství. Člověk, který před ním stojí, cítí, jak je jeho pohled krátký, jak mu oči nestačí k tomu, aby prohlédnul do daleka. Nikdo nevystoupil na nebe (Jn 3,13). Tu bláznovskou myšlenku měl babylonský král (srov. Gn 11,4). Žalm 115,16 naopak napomíná Izraelity: ?Nebesa jsou nebesy Božími, synům Adamovým dal zemi.?

Aby dnešní astronauti neprotestovali, upozorňujeme, že řecký překlad bible, Septuaginta, užívá množného čísla: nebesa. Jedno je, jak jsme řekli, viditelné, druhé je duchovní, neviditelné, a Bůh bydlí v tom druhém. Když se tedy jeden z bláhových astronautů chlubil, že na nebi nepotkal žádného anděla, případně mu odpověděl jeden žurnalista: ?Počkej, až spadneš, uvidíš jich víc, než ti bude milé!?

Z druhé strany si však hleděli Židé i to duchovní nebe, které je Boží příbytek, nějak obrazně představit. Je to jakoby obrovský palác nad hukotem vod a bouří. Je tam armáda nebeských sil, stále připravená vykonat daný rozkaz. Pán tam sedí na vyvýšeném trůně a podle Žalmu 2,2nn se jenom směje, když pozemští panovníci se proti němu spiknou. Jeho oči však pozorují všecky Adamovy syny, vidí jejich činy a čte myšlenky srdce. Ale také jejich bída mu neunikne a pospíchá, aby pozvedl chudého z prachu (Ž 113,4).

Starozákonní obrazy o nebi tedy vyjadřují především Boží nepřístupnost, jeho transcendenci. Ale ta propast přesto není tak nepřekonatelná, jak by se zdálo. Nebe je nepřístupné pro pozemšťany. Ale není země nedosažitelná pro Boha. Stále sleduje běh světa, zasahuje. A někdy, i když vyjímečně, sestupuje nebe k lidem. Tak tomu bylo např. ve vidění patriarchy Jakuba, který pozoroval, jak andělé sestupují z nebe a pak zase vystupují po žebři, který sahal ze země až do nebe (Gn 28,12).

A jak je tomu ve zjevení Nového zákona? Slovo nebe, nebeské království, je časté v Ježíšových ústech. Ale nikdy to není nějaké území, které by mělo samo v sobě hodnotu. Je vždycky spojeno s Bohem, který je náš Otec na nebesích. Není tu nebe, ve kterém by si Otec zvolil své sídlo, ale je tu Otec, a tam, kde je on, tam je nebe. Důsledek z toho je jasný. Je-li Otec stále se Synem, tedy tam, kam přijde Syn, je už nebe. Když přišel na svět, přiblížilo se k nám ?nebeské království?. Nebe je tedy Boží přítomnost, jeho otcovská péče o všechno stvořené, o nebeské ptactvo, o dobré i zlé lidi, kterým všem dává své slunce (Mt 5,45). Lidé jsou bohužel pro tuto skutečnost slepí. Aby ji dosvědčil, Kristus o ní stále mluví a říká lidem to, co sám viděl, protože z nebe na zem sestoupil (Jn 3,11).

Když Ježíš mluví o nebi, nemluví o něm jako o něčem vzdáleném, neznámém, ale jako o světě, který je jemu samému vlastní, který je jeho domovem, který dobře zná. Zná totiž dobře svého Otce, který mu zjevuje svá tajemství. Tak ovšem nemůže mluvit nikdo jiný, leda ten, ?kdo sestoupil z nebe, Syn člověka? (Jn 3,13). Ale on sestoupil z nebe, aby se tam zase vrátil, přirovnává sám sebe k chlebu z nebe (Jn 6,13). Tou nebeskou stravou živeni, pozvednou se do nebe i jeho učedníci, do věčného života, do společnosti s Otcem na nebi. Pro Syna člověka je tedy nebe otevřené. Při křtu v Jordáně je vidět, jak Duch svatý sestupuje na něho z nebe (Jn 1,32). Slibuje už prvním učedníkům, že uvidí nebe otevřené (Jn 1,51). Zažili to především v okamžiku, kdy i na ně o letnicích Duch svatý sestoupil s velkým hlukem a v podobě ohnivých jazyků (Skt 2,2).

Ježíš tedy z nebe sestoupil a do nebe se navrátí spolu se svými učedníky. Ale to není v protikladu s druhou pravdou. Protože je tu na zemi spolu s Otcem a učedníci jsou s ním, všichni už vlastně nebeský život žijí. Nepotřebují tedy, aby je ze země vzal. Mají nebe na zemi. Je to realita, kterou prožívají prozatím v tajemství a ve vývoji, v očekávání plného uskutečnění. Vůle Boží už vládne světem, ale přesto se ještě modlíme: Buď, staň se tvá vůle na zemi jako na nebi!

Nebe je tedy realita, ale současně ještě i předmět očekávání, příslibů, neděje. Píše sv. Pavel Filipským (3,20-21): ?My máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je schopen všecko si podmanit.? Patříme už tedy do nebeského Jeruzaléma, tam je naše vlast. Ale čekáme až plně sestoupí na tuto zemi, ?krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha?. Autor Apokalypsy k tomu dodává: ?A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: ?Hle příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid, on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrt již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude, neboť co bylo, pominulo? (Ap 21,2-4).