Nový portál Vatikánského rozhlasu

Těmito slovy se obracím k vám, milí kněží, protože dobře odrážejí mé dnešní pocity a myšlenky, touhy a modlitby. Zdravím zvlášť kardinála Józefa Glempa, varšavského arcibiskupa a polského primase, a ze srdce mu gratuluji k 50. výročí kněžského vysvěcení, které připadá právě na dnešní den. Přijíždím do Polska, do milované vlasti mého velkého předchůdce Jana Pavla II., abych ? tak jak to činíval on ? čerpal z atmosféry víry, v níž žijete, a abych se ?s vámi sdílel o některý duchovní dar a tak vás posílil?. Doufám, že mé putování v těchto dnech ?povzbudí naši společnou víru, jak vaši, tak mou.?

Setkávám se s vámi dnes ve varšavské arcikatedrále, v níž každý kámen připomíná bolestné dějiny vašeho hlavního města a vaší země. Jak velkým zkouškám jste byli vystaveni v dobách nepříliš vzdálených! Pamatujme na hrdinné svědky víry a naděje, kteří dali své životy Bohu a lidem, na kanonizované světce i obyčejné lidi, jež zůstali přímí, poctiví a dobří, jež nepodlehli pochybnostem a neztráceli víru. V této katedrále vzpomínám zvláště na Božího služebníka, kardinála Stefana Wyszyńského, jehož nazýváte ?Primas tisíciletí?, který ? svěřuje ke Kristu a jeho Matce ? dokázal věrně sloužit církvi i uprostřed nekončících bolestných zkoušek. Učme se od nich odvaze, důslednosti a vytrvalosti v zachování věrnosti evangeliu.

Setkávám se dnes s vámi, s kněžími, které Kristus povolal, aby Mu sloužili v novém tisíciletí. Byli jste vyvoleni mezi lidmi a ustanoveni ve věcech, jež se týkají Boha, abyste přinášeli dary a oběti za hříchy (srov. Žid. 5, 1). Věřte v sílu svého kněžství! V síle přijaté svátosti jste obdrželi všechno to, čím jste. Když vyslovujete slovo ?já? nebo ?moje? (Já ti odpouštím... Toto je moje tělo...), činíte tak ne ve svém jménu, ale ve jménu Krista (in persona Christi), který chce použít vaše ústa a vaše ruce, vaší obětavost a talent. Skrze liturgické znamení vkládání rukou při obřadu svěcení vás Kristus vzal do své zvláštní péče. Jste ukryti v Jeho dlaních a v Jeho srdci. Ponořte se do Jeho lásky a dejte Mu svoji! Když byly vaše ruce pomazány olejem, znamením Ducha Svatého, byly určeny pro službu Pánu jako jeho ruce v dnešním světě. Nesmějí už sloužit sobectví, ale mají nést světu svědectví o lásce samotného Boha.

Velikost Kristova kněžství může budit bázeň. Spolu s Petrem můžeme mít chuť volat: ?Odejdi ode mě, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.?(Lk 5, 8) Připadá nám obtížné uvěřit, že Kristus povolal právě nás. Copak nemohl vybrat někoho jiného, lepšího, svatějšího? A přece na každého z nás upřel svůj láskyplný pohled Ježíš a tomuto Jeho pohledu je potřeba důvěřovat. Nepodléhejme pokušení spěchu a čas, který dáváme Kristu v tiché, osobní modlitbě, nepovažujme za ztracený. Právě tehdy se totiž rodí neskvělejší plody pastorační služby. Nemůže nás udivovat, že modlitba vyžaduje úsilí, že se při ní zdá, že Ježíš mlčí. On mlčí, ale je při díle. V souvislosti s tím bych chtěl připomenout zážitek z minulého roku, jenž se udál v Kolíně. Byl jsem tehdy svědkem hlubokého, nezapomenutelného mlčení milionu mladých lidí v okamžiku adorace Nejsvětější svátosti! Toto modlitební mlčení nás sjednotilo, povzbudilo na duchu. Svět, ve kterém je tolik halasu, tolik dezorientace, potřebuje tichou adoraci Ježíše, ukrytého v hostii. Buďte vytrvalí v modlitbě adorace a učte ji věřící. V ní najdou útěchu a světlo především lidé, kteří podstupují různé zkoušky.

Věřící očekávají od kněžích jen jedno, aby byli specialisty na setkání člověka s Bohem. Nepožadují od kněze, aby byl expertem v ekonomii, stavebnictví nebo politice. Očekávají od něj, aby byl odborníkem v oblasti duchovního života. Proto když mladý kněz dělá své první kroky, potřebuje mít po boku skutečného mistra, který mu pomůže, aby se neztratil uprostřed momentální kulturní nabídky. K tomu, aby se kněz uměl postavit snahám o relativismus či permisivismus není vůbec nutné orientovat se ve všech aktuálních proměnlivých trendech. Věřící od něj očekávají, že bude spíš svědkem věčné moudrosti obsažené ve zjeveném Slově. Péče o kvalitu osobní modlitby a o dobrou teologickou formaci přináší v životě plody. Život pod vlivem totality mohl způsobit podvědomou tendenci k ukrývání se pod vnější maskou a v důsledku toho k podléhání jisté formě pokrytectví. Je zřejmé, že to neslouží autentičnosti bratrských vztahů a může to vést k přehnanému soustředění na sebe sama. Citové zralosti lze ve skutečnosti dosáhnout tehdy, když srdce přilne k Bohu. Kristus potřebuje kněze, kteří budou zralí, mužní, připravení pěstovat skutečné duchovní otcovství. Aby se to stalo, je nutná upřímnost k sobě samým, otevřenost k duchovnímu vůdci a důvěra v Boží milosrdenství.

Během Velkého jubilea Jan Pavel II. mnohokrát vyzýval věřící k pokání za nevěrnosti minulosti. Věříme, že církev je svatá, ale jsou v ní hříšní lidé. Je nutné odmítnout chuť identifikovat se pouze s těmi, kdo jsou bez hříchu. Jak by mohla církev vyloučit ze svého společenství hříšné lidi? Vždyť pro jejich spásu se Kristus vtělil, zemřel a vstal z mrtvých. Je tedy třeba učit se upřímně prožívat křesťanské pokání. Když je praktikujeme, vyznáváme vlastní hříchy spolu s ostatními, vůči nim a vůči Bohu. Je třeba vyvarovat se arogantní pózy soudců minulých pokolení, která žila v jiných časech a za jiných okolností. Je potřeba pokorné upřímnosti, abychom nepopírali hříchy minulosti, ale také nikoho neobviňovali lehkomyslně, bez skutečných důvodů, bez ohledu na různou dobovou podmíněnost. Kromě toho vyznání hříchů ? confessio peccati, užijeme-li výraz sv. Augustina, musí vždy doprovázet také confessio laudis ? vyznání chvály. Když prosíme o odpuštění zla spáchaného v minulosti, musíme zároveň mít na paměti dobro, které se naplnilo díky Boží milosti, jež ? ač zůstala uložena v hliněných nádobách ? přinesla často skvělé plody.

Církev v Polsku dnes stojí před velkou výzvou, kterou je pastorační péče o věřící, jež zemi opustili. Metla nezaměstnanosti donutila mnoho lidí k odjezdu do zahraničí. Tento jev se rozšířil v ohromném měřítku. Když jsou rodiny takto rozděleny, když se trhají sociální vazby, církev nemůže zůstat lhostejná. Je potřeba, aby odjíždějící lidi doprovázeli kněží, kteří se ve spolupráci s místními církvemi ujmou práce mezi emigranty. Církev v Polsku už dala mnoho kněží a mnoho sester, kteří slouží nejen Polákům v zahraničí, ale také na misiích, nezřídka ve velmi obtížných podmínkách v Africe, v Asii, v Latinské Americe a na dalších místech. Nezapomínejte, milí kněží, na tyto misionáře. Dar četných povolání, kterým Bůh požehnal vaši církev, musí být přijímán v rozměru vskutku katolickém. Polští kněží, nebojte se opouštět svůj bezpečný a známý svět a jít za službou tam, kde je kněží nedostatek a kde vaše velkodušnost může přinést mnohonásobné plody.

Buďte pevní ve víře! Také vám svěřuji motto své pouti. Buďte autentičtí v životě i ve službě. Hleďte na Krista, žijte skromným životem, v solidaritě s věřícími, ke kterým jste posláni. Služte všem, čekejte na ně ve farnostech a ve zpovědnicích, doprovázejte nová hnutí a komunity, podporujte rodiny, neztrácejte kontakt s mládeží, pamatujte na chudé a opuštěné. Budete-li žít vírou, Duch Svatý vám napoví, co máte říkat, jak máte sloužit. Vždy budete moci spoléhat na pomoc Té, která předchází Církev ve víře. Chci vás povzbudit, abyste ji vždy vzývali slovy, jež dobře znáte: "Jestem przy Tobie, pamietam, czuwam.? Jsem s Tebou, pamatuji, bdím (Apel jasnohorský). Všem vám žehnám.

Přeložila Johana Bronková

Další články z podrubriky Cesty mimo Itálii