Žurnalista se ptá jednoho, kdo si vyžádal po pádu totality nazpět svá políčka a obdělává je: ?Jak vám jde to agrárničení?? ? ?Slabo?. ? ?Tak proč jste se k němu vrátil?? ? ?Abych zas jednou mohl pracovat pro sebe?. Předtím do nás pořád hustili, že musíme pracovat pro lid, už jsem to nemohl vystát.? Je to zajímavá odpověď. Jistě je jednostranná. Ale klade vážný problém: Pro koho vlastně pracujeme? I ušlechtilí humanisté dávají za příklady ty, kdo pracují pro druhé, kdo se o bětují pro obec, pro národ, pro lidstvo, zapomínají docela na sebe. Evangelium je opatrnější. Říká, že máme milovat bližního jako sebe samého, ne místo sebe samého (Mt 22,38), tedy pracovat i pro jiné jako pro sebe.

Velmi skeptický však byl klasický řecký filosof Aristoteles. Ten tvrdí, že člověk opravdově miluje jenom sám sebe. Namítli mu: Matka pracuje a obětuje se pro dítě. On odpovídá: Protože je považuje za část sebe, nepracuje pro cizí, neznámé dítě. Tu ovšem přichází otázka: Koho považujeme za část sebe, kdo k nám patří a kdo ne? Křesťanský postoj má široké obzory. Máme milovat všechny lidi a tedy i pracovat pro dobro celého světa. Jak se k tak širokému postoji dojde? Musí se začít od nejhlubšího základu. První, kdo k nám patří jako náš stvořitel a otec, je Bůh. Proto je první přikázání: ?Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí!? (Mt 22,37). Láska se vyjadřuje především prací. Proto se všecka naše činnost jeví jako spolupráce s dílem Božím, s prozřetelností.

Sv. Jan Zlatoústý mlkuví o lidské práci často. Zdá se mu, že je to první přikázání, které člověk dostal. Bůh ho totiž postavil doprostřed ráje a poručil mu, aby ho vzdělával (srov. Gn 1,28 násl.), aby si udržel to, co dostal na počátku darem. Nazývají tedy Otcové práci pokračováním stvořitelského díla Božího. Příroda dostala první impuls slovem, které Stvořitel vyslovil na počátku. Toto slovfo je dodnes činné. Jeho silou, jak líčí sv. Bazil v homiliích na Hexameron (dílo šesti dnů stvoření), dodnes tekou vody, mění se roční podnebí, raší rostliny, množí se živočichové. V člověku, který je Boží obraz, je stvořitelksé slovo boží ještě silnější a mocnější. Stává se tu činností vědomou a dobrovolnou.

Snadno bychom však upadli do pokušení, představy příliš časové, jakoby svět na počátku stvořil Bůh a jako bychom ho nyní dokončocali my sami. Ve skutečnosti tu jde o jedno společné dílo, ve kterém je i činnost Boží i naše lidská spolupráce. Společně se tu vytváří dění světa, jeho počádek, dějiny, vývoj, připravuje nová země a nové nebe ?na konci věků?.

V tomto pojetí nabývá ovšem lidská práce nesmírnou hodnotu. Zároveň se však určují i její podstatné podmínky. Je to práce v celku, je to očko v dlouhém řetězu, je to šroubek v obrovských hodinách vesmíru, je to úlohad ve velkém divadle světa (jak to nazval Calderon).

Právem z toho odvozhují asketičtí autoři zásadu: ?Dělej to, co děláš!? (Age, quod agis). Nemůžeme totiž na tomto světě být nic většího a nic důležitějšího, než dobře vykonat to, k čemu nás v tomto okamžiku prozřetelnost volá. Protože vůle Boží je naše posvěcení a naše dokonalost, nemůžeme najít lepšího prostředku ke svatosti, než poctivé plnění všech svých povinností. Kdo pracuje pro Boha, pracuje i pro sebe. Ty dvě hlediska se neoddělují, i když vyžadují často i oběť.

Spasitel vykoupil svět křížem a zmrtvýchvstáním. To však byl vrcholný a konečný závěr jeho života, uplynul časově v několika dnech. I kázání Božího slova, konání divů a zázraků se uskutečnilo v době přibližně tří let. Celých třicet let však prožil Kristus v tichém plnění všechních povinností, v malém domku, v zapomenutém koutku světa.

Těch třicet let jsou pro nás oslňujícím zjevením: spása světa vyžaduje sice i heroické oběti, ale převážně se uskutečňuje posvěcením denního života, všední práce podle vůle Boží. Z toho je vidět, že jsou ke spáse světa i ke svatosti povoláni opravdu všichni. Všichni totiž pracují na svém místě, pro stejný společný cíl.

Pedagog Foerster ilustroval tuto pravdu dětem příkladem o malém lodním šroubku, který se uvolnil a nakonec zavinil ztroskotání lodě. I kazatelé rádi užívali přirovnání světa k hodinám. Mají-li jít a ukazovat správně čas, je nutné, aby byla v pořádku každá součástka.

Moderním autorům se lépe líbí obraz ?velké liturgie světa?. Dějiny vesmíru jsou jedinou velijou bohoslužbou. Všichni tu mají funkci. Jsou to funkce rozdílné, velké i malé, ale všechny jsou k oslavě Krále věků, jemuž jedinému patří všechna čest a sláva (srov. 1 Tim 1,17).