?Povězte mně, Otče, co bude s církví!? plačtivým hlasem se ke mně obrátil jeden dobrý katolický inteligent: ?Když pozorujeme, kam naše společnost spěje, kdo má odvahu ještě doufat?? Co jsem mu měl odpovědět? Kdybych poukázal na to, že jsou na všech stranách také známky dobrého, jistě by mně řekl, že jsou tak minimální, že se utopí v moři, které je zaleje. Zkusil jsem tedy jinou metodu. Neodporoval jsem mu, ale naopak ještě přizvukoval k jeho mínění: ?Ale to ještě není konec, to nejhorší nás pravděpodobně ještě čeká.? To však ode mne nečekal. Myslil si zřejmě, že ho budu těšit a dodávat odvahu alespoň těmi minimálními příznaky dobra. Ale já jsem šel ještě dál: ?Copak je to naše dnešní naříkání proti tomu, které se slýchalo v dějinách!?

Názorný příklad. Ve čtvrtém století vyšla církev vítězně z katakomb a slibně se rozšířila po celém římském impériu. Ale na počátku následujícího století vtrhli do říše barbaři. Divoký Alarich se svým vojskem stál před branami Říma. Senát a veškerá aristokracie se třásly strachem. Co se stane s římským majestátem, až do města vstoupí gótský král? Kdosi oprášil a dal do oběhu staré Sibylino proroctví: ?Běda ženám, jejichž čas se v oněch dnech naplní. Černý mrak padne na celý svět od východu a od západu, od severu a od jihu.? A čeho se báli, se opravdu stalo. Večer 24. srpna r. 410 přestalo město, které vládlo světu, patřit Římanům a začal v něm vládnout Alarich, jeho vojsko a oheň. Gótové zabíjeli senátory, znesvěcovali vznešené římské paní. ?Oheň, meč a okovy si rozdělovaly jeho kořist mezi pyšnými vládci světa?, píše jeden součastník. Sv. Jeroným už předtím z daleka hrozil Římanům za jejich hříchy a předvídal postup barbarů. Když se však jeho proroctví tak strašlivým způsobem naplnila, byl zděšen. Zpráva ho zastihla v Betlémě, kde psal komentáře k Písmu. Zůstal beze slov a pero mu vypadlo z ruky.

Řím však nebyl úplně mrtvý. V moři ohně se zachránily dva ostrovy: baziliky svatého Pavla a svatého Petra. Co nejvíc zaráží je fakt, že jejich poklady, které v nebezpečí ukryla jistá panna a které vojáci objevili, byly na Alarichův rozkaz slavnostně vráceny bazilikám. V jejich stínu našel útočiště i zbytek Římanů, kteří unikli ohni a masakru. A tak dva muži v Východu, jeden v Římě ukřižovaný a druhý sťatý, se stali jako římští apoštolové i zachránci věčného města. A Alarich? Jeho jméno samo šířilo ve světě hrůzu, potkal v zapadlém koutě jižní Itálie nepřítele, který byl silnější než Římané: smrt náhle zastihla Vizigóta, který ji rozséval kudy chodil, a jeho vojáci ho v chvatu pohřbili v korytě řeky, aby voda zabránila porušení jeho hrobu. Gótové ho oplakávali čtyři měsíce. Náš básním Vrchlický, který rád budil k paměti staré zapomenuté hrdiny, mu věnoval po letech verše: ?Ó Alarichu, spíš?? Spí. Řím, pozemské město i později vícekrát lehlo popelem, ale jako duchovní tvrz církve vždy povstalo z hrobu k větší slávě.

Jsou tedy dějiny církve stálým obrazem základního tajemství naší víry: kříže a zmrtvýchvstání. V tom se moc křesťanství zásadně liší od světských říší a dokonce i od jiných velkých hnutí, která si říkají, že jsou duchovní. Pokud mají příhodné podmínky, rostou a vzkvétají. V nepříznivých okolnostech zanikají. Nezůstane po nich nic jiného než jméno v dějepisu. Pro církev Kristovu jsou nepřízně času naopak začátkem nového života.

V době katakomb začali nazývat mučedníky řeckým a pak latinským jménem martyr, svědek. Dosvědčují, že smrt pro ně není smrt. K tomu svědectví totiž byli posláni apoštolové, aby šli do celého světa. Dostali sice příkaz, aby vyučovali lidi to, co oni sami slyšeli od svého Učitele. Ale mimo to, aby dosvědčili i to, co na vlastní oči viděli: Krista, který vstal z hrobu. Té funkci je věrná i církev po dva tisíce let. Stále učí. Ale jako Kristus sám, i ona se stále setkává s neúspěchem, který obyčejně přijde po dočasném úspěchu. I pro ni přichází po květné neděli velký pátek a hned nato neděle vzkříšení.

S touto skutečností se stále setkávají upřímní historikové církevní historie. Dnes se už totiž nedají psát dějiny jako to dělali staří kronikáři, tj. jenom vypočítáváním událostí podle letopočtu. Dobrý historik hledá myšlenky, hnutí, hmotné podmínky, ze kterých nové události vyplynuly. Tak např. přeplněnost obyvatelstva v jedné zemi zapříčiní emigraci do zemí sousedních. Blahobyt v jedné části světa bývá příčinou vojenských vpádů ze zemí, kde trpí hladem. Vyšší vzdělanost přiláká žáky ze zaostalých krajů. Tyto a podobné důvody se uvádějí, i když se píše o dějinách křesťanství. Vždycky se také najde něco, co by to potvrzovalo. Ale silnější bývá to, co to popírá. Vždyť už na počátku v římské říši znamená křesťanství vítězství lidí lidsky bezvýznamných nad obrovskou světovou mocí státní i kulturní podobně jako chlapec David, který kamenem z potoka porazil obra Goliáše ozbrojeného těžkým mečem.

Když se pak po Alarichovi přivalili do křesťanské říše jiní barbaři, nebezpečí se jevilo tak hrozivé, že i světci, jak jsme slyšeli o Jeronýmovi a jak to platí i o sv. Augustinovi, vážně zapochybovali o budoucnosti a předpokládali blízký konec světa. Ale vedle nich vynikl svým optimismem papež sv. Řehoř Veliký. Ani on nezakrýval oči před smutnou skutečností: jestli se barbaři neobrátí ke Kristu, zánik naší kultury se zdá nevyhnutelný. Stal se však div. Obrácení barbarů na víru je zázrak, který přišel v zápětí. Na zříceninách staré Evropy, se vybudovala Evropa nová. Co nás čeká dnes po jejím dvoutisíciletém trvání? Toho se dočkají generace, které přijdou po nás. Nám prozatím stačí vyznat: ?Věřím v hříchů odpuštění, těla vzkříšení a život věčný.?