?Lidé věří Darwinovi, že je v přírodě věčný boj o život a přitom básní o míru a pláčí, že nemají pokoj.? Tak kdosi charakterizoval ironicky protiklady, které obyčejně doprovázejí řečnění o míru. ?Chtěli by říkat: Mír, mír a žádný mír není!? (Jer 6,14). Tak překládá Vulgáta pesimistické Jeremiášovo kázání, ve kterém předvídá pohromy Jeruzalému.

Snad žádné téma není předmětem tolika veřejných projevů, jako právě mír. Mají ho stále na jazyku politikové, kazatelé, ozývá se v liturgii, často se čte na stránkách Bible. Který z těch významů je nejpůsobivější? Snad nejvíc se používá toho slova v protikladu s válkou. Boje mezi národy se ukončují uzavřením míru. Je to velký dar Boží. Lidé se přestanou zabíjet, neničí se města, pomalu opadá nenávist. Může se tedy začít znovu klidně pracovat, studovat, cestovat. Člověk se cítí znovu člověkem ve společenství druhých. Proto je povinnost politiků, aby předešli, nakolik to dovedou, válkám. Křesťané se modlí za ?hojnost a mír v zemi?.
Ale všichni dobře vědí, že politický mír sám nemůže zaručit pokoj každému. Bojují mezi sebou i jednotlivci. Někdy se nenávidí sousedé, hašteří se příbuzní, rozbroje jsou i v rodinách. Rozvaděným pak přijdou rozumní lidé domlouvat. Prosím vás, smiřte se, žijte v pokoji, nebo se vám život stane peklem! Umět žít v míru s ostatními je velké umění a předpokládá ctnost.
Ale nejsou to jenom nesváry s lidmi, které nás znepokojují. Někdy nám převrátí naruby pořádek i návštěva nejlepších přátel. Telefon, mnoho práce, korespondence, samé obyčejné denní věci a nakonec se chytáme za hlavu: Musím si život nějak uspořádat nebo někam uteču, takhle bych přišel o nervy!
Mnoho lidí skutečně někam utíká, alespoň na čas: do chaty, na cestu, odstěhují se jinam. Utíkají i první křesťanští mniši do egyptské pouště. Tam nebyla válka. Byli sami, nežili tedy v nepohodě s druhými. Spokojili se s málem jídla. Nemuseli se honit v práci. Nikdo je nerušil a nic jim nepřekáželo. Našli pokoj a mír? Na počátku měli jistě podobný zážitek jako ten, kdo se z města konečně dostal na chatu v lese: Ten klid! To se to tu dýchá! To si odpočinu! Ale jak dlouho toto nadšení trvá? Vzpomínám si na někoho, kdo přišel ke kontemplativním mnichům v italských horách. Přidělili mu poustevnu. První den hořel nadšením, druhý den se upokojil, ale za pár dní, když odjížděl, prohlásil: Zde bych se zbláznil z toho ticha a z té samoty!

Člověk tedy dřív nebo později musí udělat zkušenost, že mír a pokoj nezáleží jenom na vnějších okolnostech, že je to především vnitřní stav duše. Dá se říci, že je dvojí mír, jako je dvojí láska. Rozlišujeme eros, lásku, která hledá štěstí u jiných, žebrá; a naproti tomu agapé, lásku, která dává z plnosti svého štěstí. Bůh je láska (Jan 4,8), to znamená je agapé, dávající. Podobně Kristus nehledá mír u učedníků, ale dává jim svůj mír (Jan 14,27), jako dal svou lásku.

A přece se zdá snazší dávat lásku než mír. Dobře se dá dělat i nepřátelům, ale nemohu s nimi žít v míru. Mír znamená dobrý vztah k druhému. Vztahy jsou dvojstranné. Co mě pomůže, že já chci dobře, když druhý dělá opak? A není v tom jenom zlá vůle. Vždyť život, který je boj, je celý zbudován na tom, že se jeden staví proti druhému do opozice. Jedna rostlinka přerůstá druhou, jeden živočich požírá jiného, lidé se navzájem přetlačují a vytlačují nejenom v životě hmotném, ale i v životě ducha. I když si hrají, zápasí, alespoň na oko. Co pomůže v této situaci hlásání míru? Život je boj.
Lidé, kteří myslí realisticky, si byli této situace života na zemi vždycky vědomi. Zaujali k ní však různé stanovisko. První bychom nazvali bojovné. Je primitivní, odpovídá živočišným sklonům. Jeho princip zní: Kdo z koho! Buď budeš kladivem nebo kovadlinou, tj. bij nebo budou bít tebe. Hrdinou této civilizace není ?kníže míru? (srov. Iz 9,6), ale velký bojovník, podmanitel všech a všeho.

Druhá forma postoje by se mohla nazvat taktikou opevnění. Hrdina už nechce to, co patří jiným, ale nechce se ani dát dobýt od druhého. Proto si postaví hrad, opevněné město, v posledním stadiu tohoto směru dům na klíč, nebo alespoň světnici, nebo alespoň zamčený kufřík. Princip soužití pak platí: Já pán, ty pán, do mého nesmíš a já nejdu do tvého. Tzv. princip o nevměšování je dodnes hlavní mírovou zásadou. Je to mír vrtkavý, ale jediný možný. Nebo je možné i jinak?

Systémy dalekého Východu chtěly řešit problém radikálně. Vědí, že boj bude vždycky, dokud se jedinec postaví proti jiným a vůbec proti vesmíru. Nezbývá tedy, než zrušit toto protivenství, vymazat ponenáhlu svůj vzdor: neodporovat lidem, nezabíjet zvířata, jíst jenom plody, které rostliny samy dávají, zapomínat na svou individualitu a vdechovat ducha celého vesmíru. Poslední stadium pak je nirvána, úplné splynutí se vším bytím. ?Kde je hrstka soli, hozená do moře??, ptá se budhistické rčení. A odpovídá: ?Zbytečná otázka! Stala se mořem.?
Zeptáme-li se, který z těchto postojů odpovídá evangeliu, nemusíme dlouho přemýšlet, abychom odpověděli, že žádný. Proto také Kristus výslovně tvrdí, že přináší mír, který svět dát nemůže, kterého není schopen (srov. Jan 14,27). Je tu tedy mír skrze prostředníka, a to nejvyššího. Náznaky tohoto řešení životního boje vidíme i v samé přírodě. Říká se, že v rodině muž a žena se smíří v lásce. Ale opravdovým živým pojítkem této lásky je dítě.

V církvi, která se má stát velkou rodinou lidstva, se stal prostředníkem míru Syn člověka, Ježíš Kristus, který podle slov sv. Pavla ?zboural přehradovou stěnu? (Ef 2,14). On přenesl mír z nebe na zem, do lidského života to, co je vlastní životu nejsvětější Trojice. Tam se tři Osoby neztrácejí v nirváně božství. Je tam, jak říkají spekulativní teologové, vrchol opozice a současně i vrchol spojení v lásce. Je to mír, který dostává člověk s darem zmrtvýchvstání. Kdo může pochopit, pochop (srov. Mt 19,12).