?Věřím v hříchů odpuštění, těla vzkříšení, život věčný?. Modlíme se to, je to naše křesťanské vyznání víry. Ale právě při této příležitosti si uvědomujeme, že není snadné smířit víru s obrazotvorností. Jak si představit vzkříšení z mrtvých? Malířské podání bývá roztomilé, ale komické. Mrtví vystupují z hrobu a sbírají své rozptýlené kosti. Všichni víme, že je to jenom hra představivosti. Ale máme některé obrazy vhodnější?

Na starých obrazech nanebevzetí Panny Marie se bohorodička probouzí ze snu smrti k novému věčnému životu. Je to obraz vhodnější. Když Kristus vzkřísil z mrtvých Jairovu dceru, řekl o ní, že nezemřela, ale že spí (Mk 5,39). Přítomní se mu posmívali. Ale on ji skutečně probudil ze smrti k životu. Smrt je následek těžké nemoci. Ježíš nemocné velice často uzdravoval. I to je tedy předobraz vzkříšení z mrtvých. Každý obraz má společné znaky se skutečností, kterou zobrazuje, ale v něčem se vždycky od ní liší. Jak je tomu v našem případě?

Někdo onemocněl. Musel přerušit svou práci, rytmus svého života. Naštěstí se uzdravil. Dobou, co byl na lůžku, jakoby ztratil kousek života. Ale pak povstal a všechno pokračuje dál, jako předtím. Podobně je tomu, když se člověk ráno probudí ze snu. Rozdíl je jenom v tom, že je spánek přirozený, kratší než nemoc a přitom posiluje, neoslabuje jako nemoc. V obojím případě se však navracíme ke stejnému životu, jaký jsme vedli předtím.

Jak je tomu při vzkříšení z mrtvých? Řekli jsme, že se obraz v něčem se skutečností shoduje. Všecka náboženství věří v posmrtný život, ke kterému se zemřelý probudí. Ale je to život úplně jiný, docela odlišný od toho, který je zde na zemi. Jde tam jen duše, ale tělo se rozpadne nenávratně v zemi. Není to tedy vzkříšení z mrtvých, ale záměna jednoho života za jiný. To neodpovídá křesťanské víře. Ježíš opravdu vstal z mrtvých, hrob našli prázdný, on se vrátil k apoštolům jako živý člověk. Aby je přesvědčil, že není duch, pojedl s nimi (Jn 21,9-14). Ale přece jenom poznávali, že to není stejné jako předtím. Mistrův život, který se jevil učedníkům jako časný, se stal věčným. Analogii vidíme při eucharistické oběti: přineseme na oltář chléb a víno a pak z oltáře dostáváme týž chléb a totéž víno, ale dary jsou proměněné, posvěcené, zbožštěné.

Trochu je to naznačeno i obrazem probuzení ze spánku, který posílil nemocného. Večer ulehl unavený, sotva stál na nohou, ale spánek ho tak posílil, že radostně vyskočil k životu a k nové práci. Celý náš život je vlastně živořením nemocného, oslabeného nákazou dědičného hříchu i hříchů vlastních. Vzkříšení znamená úplné vyzdravění. Ovšem je tak radikální, že je to jakoby docela nový život a přece jsme to pořád my. Vzkříšení nás navrátí k životu našemu, ale posvěcenému a zbožštělému, a proto k věčnému.

Jak se proměna projeví? V evangeliu je to naznačeno zvláštní okolností. Ježíš se po smrti zjevil vícero lidem, kteří ho předtím dobře znali. Ale musel jim teď otevřít oči, aby ho poznali znovu. Teologové učí, že mají spasení lidé po smrti ?blažené vidění?, , otevřou se jim oči. Co uvidí? Ne nějaký docela jiný život, to by nebylo křesťanské, jak jsme už řekli, ale uvidí to, v co předtím jenom věřili. Žili tedy v rozpolcení mezi vírou a zdáním skutečnosti, zakryté mlhou. Nyní se ta mlha rozplynula a vidí svět a svůj život v pravém světle.

Při jedné z výprav k severnímu pólu se účastníci poztráceli při pochodu v mlze. Stále na sebe křičeli, aby zjistili, že jsou pospolu, ale nebyli si jisti, jsou-li všichni, jestli se někdo neztratil. Když se mlha rozptýlila, první bylo, že se přepočítali a začali si podávat ruce, jakoby se poprvé seznámili. Není náhodné vypravování apokryfních příběhů o Kristově sestupu do pekel, do předpeklí, tj. do smrti. To se líčilo jako údolí stínů smrti a tmy. Kristus tam přinesl světlo a malíři jej zobrazují, jak podává ruku Adamovi a Evě a jak se setkává s praotci a proroky. Bůh stvořil lidstvo jako celek, jako jednu velkou rodinu. Mlha času nás rozdělila, neznali jsme se nebo jsme o sobě věděli jenom z dalekých hlasů. Vzkříšení rozptýlí mlhu a začneme si podávat ruce, navazovat živé vztahy se všemi, kteří byli na zemi a vidět celou historii světa.

Viděna očima dnešní zkušenosti se smrt jeví jako zavření očí, zapomenutí všeho, co bylo předtím. Ve světle víry se projeví opačně. Náznaky toho vidíme občas u umírajících skutečně nebo zdánlivě. Je známé, že se při blížící smrti probudí nejstarší vzpomínky. Vypravoval mi někdo, že byl při smrti svého otce. Den předtím velice trpěl. Ale najednou se mu ulehčilo, usmíval se, vypravoval, že má dojem, jakoby vedle v kuchyni byla jeho dávno zemřelá matka a že cítí vůni vánočního pečiva, které připravuje. Vypravující se zaradoval, že se otci tak přilepšilo, ale matka, která byla zkušenější, prohlásila, že je to zlé. Ten den pak otec zemřel.

Ještě názornější jsou příklady smrti zdánlivé. Jeden takový mi vypravoval jeden známý, který byl Holanďan, a proto velice rád jezdíval na kole. Žil jakoby srostlý s kolem. Ale jednoho dne se přepočítal. Jel prudce a v zatáčce byl most nad potokem. Přeletěl zábradlí a padl do vody. Naštěstí voda nebyla hluboká a dno bylo bahnité. Dostal se sám ven, i kolo vytáhl bez velkého poškození. Ale od té doby on sám začal žít intenzivněji nábožensky. Proč? Ze strachu před novým nebezpečím? To popřel. Jezdil dál jako předtím. Ale přiznal se, že prožil, když padal z mostu, zvláštní probuzení: viděl celý svůj život od počátku až do konce jako na jednom fotografickém snímku, všecko se zdálo přítomné.

Byl to pěkný zážitek smrti, jak se jeví ve světle víry, tj. jako krok ke vzkříšení a vzkříšení jako návrat ke všemu, co jsme ztratili, ale v novém světle, v záři věčnosti. Víme, že to nemůže být samo sebou, sama smrt je padnutím do temna, do neznáma. Ale setkáme-li se tam s Kristem, pak je ten sestup do pekel vzkříšením do věčného života. Smrtí Kristus přemohl smrt a daruje nám život. Jednoho dne o nás řeknou, že jsme zemřeli, ale on se usměje a řekne: jen spí, jdu, abych ho probudil.