?Požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně?. Známe ikony, které tu scénu zpřítomňují, zatímco na západě jsou tato zobrazení poměrně řídká. Zapomnělo se na biblickou souvislost, která naopak zůstala živá v tzv. židokřesťanské teologii. Proroci, zvláště Zachariáš (9,9), oznámili slavnostní den, kdy vstoupí Mesiáš do svého města, aby ustanovil předpověděné království. Bude tedy přivítán jako ten, kdo přichází ve jménu Páně.

I světští vládci často vstupovali slavnostně tam, kde měli zasednout na trůn. Pomazání olejem a korunovace se konávaly podle zvláštních obřadů. Ohlas toho nacházíme v životě Ježíšově, ale uskutečňuje se to paradoxním, naprosto nečekaným způsobem. Pomazání v Betánii bylo obřad k smrti. Korunovace bude následovat brzy, ale trnovou korunou. Vystoupení na trůn se uskuteční vyzvednutím na dřevo kříže. Všechna proroctví se tedy uskutečňují, ale obráceným způsobem, než si to lidé představovali. To, co bylo předpověděno jako vrchol úspěchu, se stalo vrcholným neštěstím, úplným neúspěchem.

Jak na to reagovali židovští předáci? Všecko to, co tu na vlastní oči viděli, se jim jevilo jako jasné znamení? Ježíš Nazaretský se nemůže považovat za židovského krále, kterého předpověděli proroci, není to ten mesiáš, kterého očekává lid. Prohlásili to tedy svorně už při jeho vjezdu do Jeruzaléma a nakonec jakoby úředně na Kalvárii: Je židovským králem? Ať sestoupí z kříže a uvěříme mu!? (Mt 27,42).

Co si přitom mysleli jeho věrní a učedníci? V okamžiku, kdy se to dělo, tomu nemohli rozumět. Pochopili to až po seslání Ducha svatého. Stará proroctví se doopravdy uskutečnila. Bylo to v okamžiku, kdy Ježíš definitivně započal kralovat. Ale učinil to způsobem naprosto nečekaným. Vrchol jeho úspěchu je vítězství nad smrtí. On toho vítězství dosáhl zbraněmi svého protivníka? Přemohl smrt smrtí, svým utrpením spasil všechny trpící, kteří byli před ním a měli přijít i po něm a jeho království nebude mít konce.

Kristus kraluje z kříže. Jsou to slova středověkého hymnu. Latinská liturgie zavedla svátek Krista krále na konci liturgického roku jako slavnostní závěr dějin spásy. Ale intronizace, nastolení tohoto království je v tajemství Kristova utrpení. V očích Božích je začátek i konec přítomný, spojuje se tedy v jedno to, co je pro nás protikladné: porážka a vítězství. Nejstarší realistické zobrazení ukřižování známe ze syrského Rabdullova rukopisu. Tam vidíme Krista na kříži, oblečeného v bílém šatě. Na hlavě má korunu, ale ne trnovou, nýbrž pravou. Z jedné strany svítí slunce, z druhé strany měsíc, obojí současně, protože nad jeho říší slunce nezapadá. Bok Ježíšův je proboden kopím. Je to důkaz, že skutečně zemřel. Ale oči jsou široce otevřené jako známka života. Staří autoři tu říkali něco, čemu my nevěříme přírodovědecky, ale co je pěkné obrazně: lev, když spí, prý má otevřené oči a všechno vidí.

Rabdullův obraz, i když se snaží být realistický, překračuje hranice realismu viditelného a vyjadřuje to, co vidíme očima víry. Je současně programem duchovního života. Kristus vešel do Jeruzaléma v jistém okamžiku dějin, v době, kdy spravoval zemi Pontský Pilát. (Tak se totiž ve staré doby označovalo datu: bylo to za vlády toho a toho). Ale to, co je pro nás v jistém čase, který pomíjí, je pro Boha věčné. Je to skutečnost, která zůstává na trvalo, mysticky prostupuje celé dějiny. Jak se to tedy uskutečňuje pro nás?

I dnes Ježíš vstupuje do světa, který je jeho město, kde se má ujmout vlády. A způsob, jakým to dělá, je stejný jako tehdy: vstupuje do svého království cestou kříže. Proto ho nepřijímají ti, kdo se nad touto metodou pohoršují. Rádi se mu i vysmívají, že už ztratil autoritu, že za ním dnešní lidé už nepůjdou, že si je svými neúspěchy nemůže získat na svou stranu. Je při něm jenom malá hrstka věrných, kteří se přesvědčili, že jediná cesta, která vede ke konečnému vítězství, je jenom ta, co zvolil on sám: dosáhnout úspěchu neúspěchem.

Je tedy tajemství Kristova kříže i symbol rozdvojení mezi lidmi. Dělí se na ty, kdo kříž přijímají, a ty, kdo jej odmítají. Albrecht Dürer měl namalovat obraz všech svatých. Jak to udělat? Obyčejně se volí cesta reprezentativního zastoupení. Zobrazí se jeden svatý biskup, jeden svatý kníže, jeden mnich atd. Náš umělec to udělal jinak. Namaloval uprostřed kříž a všichni, kdo jsou pod ním - je jich tam zástup ? na něj upírají oči s obdivem. Jsou tedy svatí, profánní člověk to nemůže pochopit. Osoby na Dürerově obraze jsou různé, ale ta různost nevyniká. Umělcovi šlo spíš o to, co tak různé typy dokáže spojit v jedno.

Řekli jsme, že je Ježíšův vjezd do Jeruzaléma zobrazen často na ikonách. Neodborníkovi tu však obyčejně unikne několik zajímavých symbolických prvků. Město Jeruzalém je tu představeno jako vyvýšený, těžko dobytný pevný hrad. Má pevné zdi. Je to symbol nebeského království. Kristus tam směřuje se spěchem. Je tu pohyb, který na ikonách nebývá. Chce se tím říci, že on sám má velkou touhu, aby se Boží království co nejdříve uskutečnilo. Ale úzkou bránu zatarasili vousatí farizeové. Sami nejdou dovnitř, ale jiným vstoupit brání.

Naopak na stromech před hradbami vidíme děti, jak lámou ratolesti a házejí je Kristu na přivítanou. Jejich obličeje však nebývají dětské, mívají tváře dospělých lidí, ačkoli jsou postavy maličké. Origenes je nazval ?filozofickými chlapci?. Pro svou nevinnost se ukázali moudřejšími než staří vousatí farizeové a učitelé zákona. K pochopení tajemství, se kterým se setkávají, je daleko důležitější jednoduchost srdce než rozumové úvahy a lidské motivy. Je tedy i tato ikona programem duchovního života.

Květné neděli jsme dříve nepřikládali velký význam. Světily se ?kočičky?, ale nehledala se tu souvislost s tajemstvím pašijového týdne. Nyní se liturgisté právem snaží o to, aby tato neděle dostala plnost duchovního významu, který obsahuje