Nový portál Vatikánského rozhlasu

Vatikán. Vatikán ? Třetí a poslední postní promluvu pronesl dnes dopoledne v kapli Redemptoris Mater kazatel papežského domu, pater Raniero Cantalamessa. Tématem promluvy byl citát z Matoušova evangelia ?chrámová opona se roztrhla a skály se rozpukly? (Mt 27,51). V úvodu se otec Cantalamessa věnoval Pašijím jako jednomu z nejčastějších motivů uměleckého zobrazení. Ještě více než umělecké zobrazení pak o mystériu Kristovy smrti a vzkříšení vypovídá pohřební plátno, do něhož bylo Ježíšovo tělo zabaleno, tzv. Turínské plátno.

?Teologie nás učí, že ve chvíli smrti se Kristova duše oddělila od jeho těla, jako u všech lidí, kteří umírají. Ale jeho božství zůstává nadále neoddělitelné jak od duše, tak od těla. Turínské plátno je nejdokonalejším obrazem tohoto kristologického tajemství. Toto tělo bylo odděleno od duše, ale nikoli od božství. Něco božského se odráží na ztrýzněné tváři Krista na Turínském plátně.?

Tato Kristova božská tvář je něčím, k čemu se můžeme a máme obracet v modlitbě, je to jakoby hranice oddělující dva světy, lidský svět plný hříchu a zla, a božský svět krásy, je to břeh, o nějž se tříští všechny vlny.

Otec Cantalamessa se dále věnoval události Ukřižování. K různým fyziologickým příčinám utrpení a následné smrti ukřižováním (např. infarkt zadušení, dehidratace, vykrvácení), přistupuje zejména stav osamělosti, který počíná již v Getsemanech, kdy učedníci usínají a později se rozutečou. Samota Krista vrcholí na Kříži, kdy hovoří k Otci: ?Bože můj, proč jsi mne opustil?? Nebyl to však výkřik porážky a beznaděje, zdůrazňuje pater Cantalamessa, ale spíše znamení, na základě kterého pak vyznává víru i jeden ze setníků: ?Toto byl opravdu Syn Boží.? (Mt 27,54)
Byl to výkřik osamělosti, v němž Ježíš prožíval svou odloučenost od Boha, aby se lidé k Bohu mohli vrátit. Podobný pocit osamění, odloučenosti od Boha, prožívali i někteří mystikové.

V závěru své meditace pak otec Cantalamessa vyzval přítomné, aby se znovu obloukem vrátili k častým námětům Pašijím v uměleckém zobrazení. Mnoho lidí se o Pašijích dovědělo až poté, co si poslechli Matoušovy Pašije Johana Sebastiana Bacha, díla, které je komponováno ze tří prolínajících se částí: vyprávění (recitativy), meditací (árie) a modliteb (chóry). ?Jsem to snad já, Pane?? zaznívá z úst apoštolů, jednoho po druhém, když jim Ježíš sděluje, že jeden z nich ho zradí.
?Tato interpretace je hluboce biblická. Kérygma Pašijí je formováno vždy ze dvou prvků: trpěl ? a za nás.? Pašije zůstávají vnější, dokud do nich nevstoupíme bránou ?za nás?. Jen ten může pochopit Pašije, kdo se jich sám účastní: já sám, já jsem Jidáš, který zrazuje, Petr, který zapírá, zástup, který křičí ?Ukřižuj ho, chceme Barabáše.? Právě toto poznání je cestou k metanoi, obrácení, k prosbě Stvoř mi pane nové srdce, k tomu verši: Rotzrhněte svá srdce, ne pouze šaty. Pašije, Kristova smrt a Vzkříšení jsou události, které se stále znovu odehrávají právě v našem srdci. Proto prosme Pannu Marii o dar pochopení pro slova, která se opakují ve zpěvu Stabat Mater: Svatá Matko, dej ať Kristovy rány zanechají otisk v mém srdci," zakončil svou postní promluvu otec Raniero Cantalamessa.

(pec)