?Za nás a za naše hříchy?? se čte nápis na úvodním nápise k jedné křížové cestě. Kazatelé ten motiv rádi rozvádějí dojemnými příklady. I v denním životě se totiž často stává, že někdo musí trpět za druhého. Staví pomníky těm, kdo se dobrovolně obětovali za druhého, vojínům, kteří zemřeli za vlast, dělníkům, kteří zahynuli na pracovišti. Tím větší pocit vděčnosti máme mít vůči Kristu, který trpěl a umřel za celé lidstvo.

Nemíníme tuto úvahu nijak zmenšovat. Ale jistá pochybnost se přitom přece jenom vybaví v mysli. Ptáme se: Proč musí někdo trpět za druhého? Odpověď je jednoduchá: Protože není jiného vyhnutí. Když se topí loď a do záchranného člunu se vejde jenom část lidí, ti druzí, co tam dobrovolně nevstoupili a utonuli, se obětovali za druhé, protože nebylo jiného vyhnutí. Tak to bývá ve všech podobných případech. Je tu na vybranou: buď zahyne on nebo já, tedy raději já. To je vznešená oběť a tu každý šlechetný člověk ocení. Bylo by to stejně vznešené, kdyby se mohli zachránit oba? Pak by to bylo přinejmenším zbytečné.

V muslimských apoftegmatech se vypravuje, že šlo deset dervišů pouští a hynuli žízní. V kritickém okamžiku dostali pohárek vody. Ten první, kdo ho dostal, jej předal druhému a sám umřel. Druhý jej předal třetímu, třetí čtvrtému atd? Nakonec došel pohárek vody k desátému, když už devět bylo mrtvých. Ten vodu vypil a zachránil se. Řekli mu, že měl vodu vylít a umřít také z lásky a z úcty k těm, kdo se pro něho obětovali. On to popřel. Odůvodnil to takto: těch devět zemřelo z lásky k druhému a to je velký čin; já už jsem se neměl pro koho obětovat, nepít vodu by byla v mém případě sebevražda, to pak není bohulibý skutek.

Je to vyprávění naivní, ale přece pěkně ukazuje dvě podmínky, které inspirují pravou oběť: je to skutek z lásky, ale také z nutnosti, protože jiná možnost není. Aplikujme tuto úvahu na oběť Kristovu! Kristus se obětoval za nás. Je to tedy nesporně velký skutek lásky. Ale pochybnost vzniká, když myslíme na tu druhou podmínku: bylo to opravdu nutné? ?Tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna?? (Jn 3,16). Bylo to opravdu zapotřebí? Nemohl Bůh prostě hříchy lidí odpustit tak, jako se smaže dluh tomu, kdo nemůže zaplatit. Proč by musel za něho platit někdo jiný?

Odpovídá se na tuto námitku odvoláním na věčnou Boží spravedlnost. Bůh je, říkáme, nekonečně dobrotivý, ale také nekonečně spravedlivý. Spravedlnost vyžaduje, aby bylo každé zlo potrestáno. Bůh potrestal hříchy na svém vlastním Synu, a tím se spojila v jedno spravedlivost i dobrota.

Je to vysvětlení, které se jeví jako rozumné a ušlechtilé. Ale přece jenom zanechává stín pochybnosti. Bylo to opravdu nutné? Nestačilo hříchy odpustit? Z oběti Kristovy má velký užitek celé lidstvo. Zjevuje se tu velká Boží láska. Jediný, kdo z toho měl velkou škodu, je Kristus sám. Trpěl nevinně. Bylo to z lásky, bylo to jenom krátký čas, protože se hned nato vrátil do své slávy v nebi, ale bylo to utrpení, které jemu samému nepatřilo a tedy jej poškodilo.

Abychom se těmto a podobným námitkám vyhnuli, přečtěme si stěžejní text sv. Pavla z listu k Filipanům, kde se o oběti Kristově uvažuje takto: ?Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby muselo před jménem Ježíšovým pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí, a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán? (Flp 2,5-11).

Snadno nám unikne jedna okolnost. Svatý Pavel nemluví v tomto textu o tom, že Kristus zemřel za nás. Mluví o jeho vlastní oběti, která přinesla jemu samému velkou slávu: ?Proto ho Bůh vyvýšil??. Právě proto, že je Bůh spravedlivý, nemůže připustit utrpení nevinného, leda jen proto, že i on z toho má velký užitek, že jemu samému to prospěje.

V tomto případě se tedy musíme zeptat, jaký užitek měl a má sám Kristus ze svého heroického utrpení. Ten problém ovšem nevyřešíme, když se nezamyslíme nad tajemstvím jeho osoby. Je od věčnosti Syn Otce. Výrazy Otec a Syn jsou obrazné, vzaté z našeho denního života, ale přesto nás dobře uvádějí do tajemství nejsvětější Trojice. Otec od věčnosti rodí Syna. Neděje se to způsobem tělesným, Bůh nemá tělo. Jde tu o proces duchovní. Otec zjevuje Synu svou vůli, své myšlení. Syn je dobrovolně a plně přijímá. Myslí tedy a chce totéž co Otec. Mají jednu mysl a jednu vůli, jsou jedno. Je tedy Syn. Kdyby tu vůli a myšlení nepřijal, byl by cizí, nebyl by Syn Boží.

Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobenství (Gn 1,26-27). I on se stává Božím dítětem, když přijímá vůli a myšlení nebeského Otce. Naopak vzepřením se Bohu odcizuje, roste propast mezi ním a Stvořitelem. Tragedie hříchu je právě v tomto vzepření se Bohu, nepřijetí jeho vůle. To učinil Adam a odcizil celé lidstvo Bohu. Jsme si vědomi toho, že musíme ten postoj napravit a snažíme se o to. Nakolik se nám to daří? Z vlastní zkušenosti víme, že někdy vůli Boží přijímáme, někdy jí vzdorujeme. Zvláště je to těžké v okolnostech, kdy přijetí Boží vůle znamená utrpení, neúspěch, smrt. Tam se bráníme celou vervou.

Mučeníci říkají: raději zemřít, než se vzepřít tomu, co Bůh posílá. My říkáme: musím žít, oběť života ode mne Bůh žádat nemůže. Je to vůbec možné? Mučedníci to udělali, ale jenom proto, že dostali sílu od toho, kdo je předešel, tj. od Krista.

Syn Boží se vtělil, stal se člověkem. Přenesl tedy do lidství svůj osobní zásadní postoj vůči Otci, bezvýhradné plnění jeho vůle. Tím přenáší své Boží synovství i do člověka a právě do těch okamžiků, kdy se zdá, že je úplně ztracené. Lidsky bychom řekli: Jak je možné věřit, že má někdo všemocného Otce v nebi, když je na zemi opuštěn od všech? Je to neuvěřitelné, ale právě tato důvěra jej činí pravým synem.

Kristus tedy svým utrpením a svou smrtí neutrpěl ztrátu. Ten, který od věčnosti jako Syn žije ve slávě Otce, přenesl tuto Boží slávu i do lidství. Píše-li sv. Pavel, že před Kristem musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí, znamená to, že má důstojnost a slávu Boží i ve svém lidství. Utrpení je zbožštilo.

Křesťanští mystikové si byli vědomi této nadpřirozené síly, která je v utrpení přijatém podle Boží vůle, a proto byli schopni je přijímat s láskou jako oběť pro sebe i pro druhé. Láska totiž neodděluje svůj zájem od zájmu druhých, sjednocuje všecko v Bohu. Obyčejným lidem se ovšem zdají tyto úvahy příliš vznešené, nedosažitelné. Ale přesto nejsou od nich daleko, když říkají např.: Trpím, ale jsem si jist, že mi to přinese požehnání. V textech Bible je požehnání spojeno s životem, to, čemu Bůh požehnal, žije. Přináší-li utrpení Boží požehnání, přináší život i tam, kde se zdá, že vítězí smrt. Takové je tedy tajemství kříže chápané křesťansky. Proto je zobrazen na nejstarších malbách Kristus na kříži jako ten, kdo kraluje, kdo je vládce světa. Nás pak volá, abychom měli účast na jeho království.