"Každá dobrá věc stojí tolik potíží! Kdybychom je znali hned na počátku, možná bychom ani nezačínali." Takové a podobné povzdechy můžeme slyšet často. Vyjadřují všeobecnou zkušenost, kterou jsme začali formulovat jako princip, zákon: opravdové dobro vzniká jenom z utrpení. "Žena, která rodí, má bolesti," čteme v evangeliu.

Jestliže tomu tak je, je potřeba se s tím smířit. Ale přesto se nám zdá, že tu něco není v pořádku. Je to proti normálním přírodním zákonům. Zdravé tělo se cítí svěží, plné života a radosti. Bolí-li něco, je to známka nemoci. Bolest je jakoby signál: Dávejte pozor, je tu nebezpečí. Kdyby nás například nebolel žaludek, co všechno bychom nesnědli! Brzy bychom si zničili zdraví.

Bolest sama však je jakoby další pokročilé stadium prvních normálních reakcí, kterým říkáme chuť a nechuť, přitažlivost a odpor. I to jsou ochranné reakce. Normálně cítíme odpor k jídlu zkaženému, špatně upravenému. Necháme je tedy nedotčené a uchráníme si od škody zažívací ústrojí.

Tuto zkušenost přenášíme i na styk s lidmi. Znepřátelíme se s těmi, kdo jsou nám antipatičtí. Je to slabost? Kolikrát se už stalo, že nás jakýsi podvědomý pocit antipatie uchránil, abychom nepadli za oběť podvodníkovi, abychom nezůstali tam, kde se chystá něco zlého. K tomu, aby se dva vzali a založili manželství, je potřeba aspoň minimální vztah sympatie. Totéž platí o volbě povolání, o práci, která se má dělat s láskou.

Ale po všech těchto úvahách si představme, že by někdo aplikoval tyto zkušenosti důsledně jako princip. Dělal by jenom to, co ho těší, při první nechuti by přestal. Při každém odporu by práci odhodil. Manželství by se uzavírala jen ze sympatie a při každé nelibosti by se rozváděla. Jaký bychom musili mít jídelní lístek, kdybychom chtěli jíst jenom to, co nám právě chutná!

K životu tedy patří jakési násilí. Asketická literatura je nazývá sebezápor a považuje jej za nutný prvek všeho pokroku. "Tolik pokročíš, nakolik si sám sobě způsobíš násilí." Tak lapidárně končí v knížce "Následování Krista" kapitola o "královské cestě kříže." Kazatelé říkají, že člověk je jako voda. Sama sebou, spontánně, teče jenom dolů. Má-li stoupat, musíme zúžit břehy, sevřít je pevně.

Zajímavé je, že všichni tato fakta konstatují, ale neradi o nich přemýšlejí. Musí tomu tak být? Už sama otázka se považuje za zbytečné mudrování. Je-li život boj, nač se bát a schovávat, filosofovat budeš, až to přežiješ! Ale přece jsou i v nejprudší bitvě okamžiky, možná velmi krátké, kdy se vtírá zásadní otázka: Musí války, vnější i vnitřní, vůbec být? Nedalo by se žít bez násilí?

I Bible si tu otázku klade, ovšem svým způsobem; ne filosofickým slovníkem, ale obraznou mluvou. Člověk tu obdělává zemi, pracuje, aby žil, ale musí to dělat "v potu tváře". Země pak mu nerodí jenom obilí, ale i "trní a bodláčí". A člověk sám se rodí v bolestech (Gen 3, 17 násl.). Proč? Bůh přece zemi stvořil pro člověka. Není tu snad nějaká, řekli bychom, chyba ve výrobě? Ne ve výrobě, odpovídá Starý zákon. Ale v prvním použití asi tak, jako když někdo špatně rozjel stroj a něco v něm pokazil, později mu to stojí vždycky práci, než jej dostane do pohybu.

Vysvětlují se tedy všechny nesnáze života začáteční chybou, dědičným hříchem. Kdyby toho nebylo, všecko dobré by šlo lehce, spontánně, bez násilí. Známe toto vysvětlení z katechismu. Nemáme nejmenší úmysl je popírat. Ale víme také, že je to jenom jedna část celé pravdy, jeden paprsek zjevení. Bible se dívá na všecko celistvě: historicky a prorocky, podle začátku a konce. Oba pohledy se navzájem doplňují. Tak je tomu i v otázce, o které teď mluvíme.

Jaký je tu ten druhý, prorocký pohled? Srovnejme dva texty Bible. Eva, která zhřešila, uslyší rozsudek, trest: "Budeš rodit děti v bolesti!" Evangelium na to navazuje: "Žena, která rodí, má bolest (Jan 16, 21)." Ale dodává se, že na tu bolest velmi brzo zapomene pro radost, že přišel na svět nový člověk. Bolest je v tomto případě ve vztahu ne k minulé vině, ale k budoucí radosti z nového života.

Ten nový život přišel na svět skrze okamžiky bolesti. Musilo by to tak být? Jistě ne. Kdyby nebyla ta začáteční vina, nebylo by tomu tak, ale když se už ta vina stala? Smiřme se s tím, není to tak zlé, všecko dobré se přece jenom neztratilo, stojí jenom námahu. Tak mluví rozvážní lidé a povzbuzují k odvaze. Také Bible povzbuzuje, ale daleko hlubšími motivy. Dívá se prorocky do budoucna a vidí, že nové dobro vznikne i z toho zla, které bylo trestem a které je překážkou. Proto máme odvahu stále začínat.

Stateční lidé oceňují překážky, protože posilují charakter, dávají sílu, otužují. Jsou tedy užitečné. Ale jenom do jisté míry, dokonce jen do míry velmi malé. Vítr posiluje větve stromů, ale větší je zlomí. I lidi vichr života zlomí. Kterých je víc? Těch, kteří se překážkami posílí, nebo těch, které potíže zlomily? Těžko to vyjádřit statistikou. Jisté však je, že se evangelium hlásá i těm, kteří se zlomili. Překážky, psychologicky vzato, neposílily jejich charakter, ale přes to všecko se staly prostředkem k dobru. Jak? Těžko je to vidět, těžko je to vysvětlit, těžko je tomu věřit, ale je to ta pravda, kterou tradice jmenuje tajemstvím Kristova kříže. V něm i sama smrt se stává porodními bolestmi nového života. Kdo to chápe, má v pravém slova smyslu vidění života.