Postěžoval si mladý kněz. "Učím děti katechismu. Vypravuji jim o stvoření světa podle Bible v šesti dnech. Ale pak od učitele slyší, že je lidstvo na světě už tisíce a tisíce let, že se svět ponenáhlu vyvíjel od hmoty k životu a k člověku. Dříve to bylo snažší. Řekli jsme prostě, že je darwinismus vynález ateistů. Ale dnes připouští vyvojovou teorii i církev. Jak to tedy dát dohromady? Vím, že někteří katecheti biblickou historii o stvoření světa prostě vynechávají. Ale máme se za Bibli stydět?"

Nejenom děti, ale i dospělí si s tímto dvojím postojem opravdu nevědí rady. Je proto potřeba častěji připomenout, jak se konflikt od počátku vyvinul. Jisté je, že když vyšla roku 1859 Darwinova kniha Původ druhů, všeobecně byla přijata jako útok proti biblické nauce o stvoření. Nešlo tu jenom o podání stvoření v šesti dnech. To se snadno přijme jako obrazná mluva. Ale jde tu o sám pojem stvoření z ničeho. Jestliže se vyšší druhy v přírodě vyvinuly z nižších, nač tedy mluvit o stvoření všech druhů? Stačí nanejvýš, že Bůh stvořil na počátku první hmotu, pak už se všechno samo vyvíjelo. Je-li vývoj světa vědeckou pravdou, pak se musí přestat mluvit o možnostech smířit vědu s náboženstvím. Vyšla v Americe kniha H. Hovenkampa Věda a náboženství v Americe, kde autor tvrdí, že darwinismem začal boj křesťanů s vědou o duše lidí, sen o možném smíření pominul. Když se tedy vývojová teorie používala jako útok proti náboženství, není divu, že křesťané využili mnoho úsilí, aby bojovali proti darwinismu, aby dokázali, jak je nevědecký, jak chce zničit osvědčené pravdy na základě pouhých teorií.

Jak se tedy stalo, že se dnes konfliktu vyhneme a že považujeme vývoj světa slučitelný s křesťanským zjevením? Vědci mají svobodu bádání na svém poli. Ověřme však svůj vlastní postoj k učení Bible. Rozumíme vždycky dobře tajemství o stvoření? "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi (Gn 1, 1)." Pak se vypočítavají jednotlivosti zařazené do schématu šesti dnů: světlo, klenba nebes, hvězdy, slunce, rostliny na zemi, ryby v moři, nakonec pak člověk. Je jisté, co chce autor říci: všechno, co existuje ve vesmíru, je stvořeno Bohem. Nepřijmeme-li to, odmítáme základní biblickou pravdu. Jsme-li křesťané, nemůžeme z toho základu v ničem ustoupit.

Ale teď přichází druhá otázka: kdy to všechno Bůh stvořil? Bible říká: "Na počátku." I v češtině to slovo není nejdnoznačné. Užíváme je ve smyslu časovém: na počátku roku, dne, života apod. To, co na zemi vidíme, má vždycky nějaký počátek a konec. Má tedy počátek a bude mít zřejmě i konec i celý vesmír. Ale slovo "počátek" také znamená základní princip, který je nadčasový, věčně platný. Tak řekneme např.: počátkem logického myšlení je princip, že něco nemůže současně být i nebýt; počátkem mravního jednání je zásada dělat dobro a vyhýbat se zlému.

Aplikujme tento dvojí způsob mluvy na text Bible. "Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi;" pak stvořil světlo, "světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí, byl večer a jitro, den první (v. 3-5)." Ten první počátek stvoření byl tedy dřív než počátek času. Je to docela dobře pochopitelné. Bůh je totiž mimo čas a jeho skutky jsou věčné. "Na počátku stvořil Bůh" tedy znamená, že je Bůh věčný princip všeho, co existuje, na všech místech a ve všech dobách. Bez něho není a nemůže být nic.

Čtěme teď v této souvislosti darwinistické pojetí, že se v jistém tisíciletí před Kristem ptáci vyvinuli z ryb. Ať už tomu tak bylo nebo nebylo, jisté je, že ani ryby ani ptáci nemohou existovat bez Božího stvoření, který je počátek jejich existence. Tím víc to ovšem platí o člověku. Jeho počátkem je Boží povolání a všechna jeho činnost se dá pochopit jenom jako spolupráce s činností Boží. On žije a jedná v čase, ale jeho první princip je nadčasový, věčný.

Jistou vývojovou teorii už dávno před Darwinem učili Otcové církve. I oni vysvětlovali stvoření světa dynamicky v pojednáních, která měla titul Výklad Hexameronu, tj. díla Božího v šesti dnech. Sv. Bazil rozvíjí myšlenku takto: Na počátku Bůh stvořil nebe i zemi. Jak stvořil? Pouhým slovem. Řekl slovo a bylo. A to slovo, i když bylo řečeno na počátku, má věčnou platnost. Dodnes se ryby množí v moři a živočichové na zemi silou tohoto slova Božího, vysloveného na počátku. Dodnes je člověk povolán k tomu, aby tomu slovu porozuměl, aby je svobodně přijal, a tak se stal Božím synem, spolupracoval tedy na vzniku své existence.

I tradiční katoličtí teologové pojednávali o věčně činné Boží prozřetelnosti v dějinách světa i jednotlivých lidí. Bohužel někdy příliš rozlišovali mezi počátečním stvořením a Boží prozřetelností, která následuje. Ve skutečnosti u Boha je všechno současné, tedy stvoření a prozřetelnost jsou jedno jediné. Tak píše Teilhard de Chardin: "Stvoření není periodické zasahování první Příčiny do světa, je to čin, který spoluexistuje s vesmírem po dobu celé jeho existence." V tomto pojetí nevidíme tedy rozpor mezi vývojovou teorií a zjevením Bible a nemůže tu být konflikt mezi vědou a vírou, leda nedorozuměním nebo nedostatkem dobré vůle.

Ale vraťme se teď k otázce, kterou položil na počátku mladý katecheta: Jak to vyložit dětem? V jednom holandském časopise jsem kdysi četl tento návod. Představte si, děti, že vaše maminka čeká příchod vašeho nového malého bratříčka. Co udělá? Nejdříve opatří postýlku, kam ho položí. Bude pokud možná pohodlná a pěkná. Bude u ní světélko, bude tam lahvička, až bude pít mléko, bude tam prostě všechno, aby malý mohl růst a sílit. Božím dítětem je každý člověk. Proto Boží prozřetelnost, podobně jako dobrá matka, dřív než umístila člověka na svět, celou zemi pěkně pro něho připravila jakoby krásnou postýlku a také jako velmi dobře připravený stůl se všemi pokrmy, aby mu nic nescházelo. Přečtěme si, jak nám to vypravuje Písmo svaté! Není to pěkné? Samozřejmě šest dní znamenají ve skutečnosti dlouhatánské věky, ale každý z nás je Boží dítě, o kterého se Boží prozřetelnost jako dobrá matka stále stará, i když je ta postýlka světa ta veliká a dny tak dlouhé a dlouhé. Autor této katecheze ujišťuje, že děti tomu porozumějí dobře, lépe, než si myslíme, protože myslejí v podobenstvích podobně jako Bible.